Je onen svět nějak rozdělen?
Ne, onen svět žádné dělící hranice nemá, jeden svět zde přechází plynule do druhého. Onen svět je rozdělen jednak na jednotlivé sféry – dimenze, podle duchovního stupně vývoje jejich obyvatel a dále na různé říše v rámci jedné sféry, podle povahy a zájmů jejich obyvatel. Platí tu jednoduché pravidlo. Je tu tolik světů, kolik je představ, myšlenek a povah těch, kteří je vytváří. Na rozdíl od hmotného světa, tady nikdo není nucen stýkat se s někým, s kým si nerozumí a obývá vždy svět těch, kteří mají podobné myšlení jako on. A k těmto duchům a do světa těchto duchů je automaticky přitahován. Existují tu tedy pouze společnosti sobě rovných, pokud se týká stupně jejich duchovního vývoje a také jejich osobních zájmů. Po smrti těla budeš vždy pevně přitažen ke světu stejně duchovně vyspělých duchů, duchů, kteří jsou podobné povahy, cítění, myšlení a zájmů jako ty. Váš duchovní stav určuje hustotu a hmotnost jeho duše (emocionálního, astrálního těla). Pokud jsou jeho emoce kladné, vystoupí výše jako lehký obláček. Pokud jsou těžké a temné, bude gravitací držen na nižších úrovních, dokud se jich nezbaví. Každá úroveň je světem sám pro sebe.
Lze jejich hranice nějak překročit?
Můžeš samozřejmě navštívit jakoukoli říši v rámci své sféry, žádné hranice tu nejsou. Můžeš se stýkat s kýmkoliv. Můžeš sestoupit i do nižších sfér a jejich říší. Nedostaneš se pouze do vyšších sfér pokročilejších duchů. Dostaneš se nanejvýš jen kousek za „hranice“ a jen na krátko. Nedokážeš zde existovat. Je to jako chtít dýchat příliš řídký vzduch, na který ještě nemáš plíce. Tyto světy můžeš navštívit pouze na pozvání někoho z tamních obyvatelů a pod jeho ochranou. Tyto sféry pro tebe jakoby neexistovaly a co je v nich zůstává obyvatelům nižších sfér skryto – podobně jako náš svět zůstává nedostupný a skrytý pro vás pozemšťany. I když můžete navštívit světy zaostalejších duchů, k tomu sotva kdo má důvod a pokud tak učiní, pak jen s největším odporem a vystavuje se nebezpečí, že jimi bude sám pohlcen, pokud není dostatečně zkušený a nemá žádnou ochranu. Do vyšších světů se jde směrem do kopce, do nižších světů se sestupuje naopak s kopce. To nemá samozřejmě žádný reálný základ, je to pouze symbolické. Když sestupuješ do nižších říší, je stále počasí se ochlazuje, zvedá se vítr a nebe se zatahuje. Příroda začíná být pustá, zničená, zdevastovaná. A tak to pokračuje ke stále horšímu. A samozřejmě, naopak, když dojdeš na konec své říše a postupuješ nahoru k říším výše. Za tuto hranici se ale nedostaneš, protože je tu tak silná, oslňující záře a oslepující jas a žár, že bys to teplo nevydržel. Takové jsou jednoduše hranice mezi vyššími a nižšími sférami.
Existuje u vás nějaké správní rozdělení?
Ano, ale to je velmi jednoduché. Samospráva u nás funguje tak, že každá říše má svého správce. Jestli mu chcete říkat šéf, král, prezident, ředitel nebo jinak, to je jedno. Je to prostě nejvyšší správce. Rozhodně ne ale nějaká vrchnost, někdo kdo „vládne“ nebo vysoko postavená osobnost pro obyčejné lidi nedostupná. Naopak, je jedním z nás a všichni si ho váží. On je tu pro nás, proto aby všem pomáhal a sloužil nám. Nikoli proto, aby vydával nařízení, příkazy nebo zákony. Takové věci u nás vůbec neexistují. Je tedy jakýmsi naším „velkým bratrem“. Ale ne tak, jako to chápete vy, že by někoho šmírovat, ovládal apod. Prostě zná každého a ví o každém vše. Nemusí nikoho sledovat, zkrátka má takové duchovní schopnosti, že vidí do každého a také může komunikovat s každým zvlášť a přece zároveň i se všemi současně. Těmito správci říší jsou zástupci vyšších světů, do kterých my nemáme přístup, nad nimi jsou zase výše postavení správci atd. Jedním ze správců je také Ježíš Kristus, který je ručitelem astrálních a hmotných galaxie. Správci na těchto úrovní mají veškeré pravomoci – mají „veškerou moc na nebi i na Zemi“, tedy na hmotných, astrálních i duchovních úrovních.
Dobře, ale co třeba úřady, existují u vás?
Ne, žádné úřady nepotřebujeme. Vše řídí a schvaluje správce. Jedinou institucí, kterou můžeme nazvat úřadem je něco, čemu byste asi řekli „informační kancelář“. V každém říši taková existuje. V ní pracují úředníci, které mají na starost pomáhat a pečovat o blaho všech obyvatel říše, takže není nutné se hned a neustále se obracet na správce. On si přeje, abychom se my sami snažili, takže obracet se na něj s každou hloupostí se tu pokládá za neslušné a také za zbytečné. Nikoho by to ani nenapadlo. Ne, že by nám nemohl vyhovět nebo dokonce, že by to nebylo v jeho schopnostech. Je ale na nás, abychom se sami učili být správci.
K čemu je vám ta kancelář například dobrá?
K mnoha věcem. Může nám třeba zprostředkovat kontakty na odborníky, které sháníme. Nebo nám pomoci najít pro nás vhodnou práci, pokud někdo chce pracovat. To samozřejmě u nás žádná povinnost není, každý má vše, co potřebuje, nemusí si vydělávat, peněžní, ani jiný ekonomický systém u nás neexistuje, takže pokud někdo pracuje, dělá to proto, že ho to baví, že je rád prospěšný a že se chce rozvíjet. Úřad dále vede evidenci o obyvatelích své říše, zprostředkovává setkání se zemřelými, a především – podává informace a rady. Podobné je to i na některých vyspělých planetách a hvězdách ve vašem hmotném vesmíru, zde už jsou ovšem jistá omezení, která vyplývají z charakteru gravitační hmoty a časoprostoru.
Existují u vás státy?
Státy ne, jedinými správními útvary jsou tyto říše, ale nižší úrovně samozřejmě státy a kraje na Zemi kopírují. Pouze u nás neexistují žádné hranice, jazykové, nebo jiné bariery. Lidé se v jednotlivých astrálních sférách nejen podle svých tradic a náboženství, které si přinesli ze života na Zemi, ale i podle své povahy a mentality.
Jaká je u vás infrastruktura?
Velmi jednoduchá, dopravní prostředky není třeba používat, nepotřebujeme žádné ropovody, plynovody, dopravní obslužnost, elektrifikaci, vodovody, vše odpadá. Můžeme mít sice domy, ale žijeme hlavně v přírodě. Počasí je tu stále stejně, příjemně letní, ideální, nic nám nechybí. Pohyb je tu velmi snadný a rychlostí myšlenky. Nepotřebujeme nic vyrábět tak, jako to děláte vy ve syslu nějakého zpracovávání surovin a produkování odpadu. Naše silnice jsou jen dokonale udržované cesty porostlé jemným mechem a nízkou travičkou ideální pro chůzi, pokud se chceme projít po čerstvém vzduchu. I když ani to nepotřebujeme, protože dokonalé čistý vzduch máme i v našich velkoměstech a naše tělo je stále svěží. Nemáme tu žádné umělé plochy z asfaltu či betonu, pouze dlažby. Naše města jsou dokonale čistá, tichá, se širokými bulváry, parky plnými zeleně a květin, historickými domy i mrakodrapy, ale bez silnic a dopravních prostředků a také třeba bez obchodů. Máme tu jen kulturní, vzdělávací ústavy a zábavní centra. Měst je u nás ale poměrně málo, většina z nás raději žije „na venkově“. Pokud ale někdo chce žít ve městě a mít vedle sebe hodně sousedů, není to problém. Z nutnosti práce nebo kvůli možnostem vyžití to ale zapotřebí nemáme. I u nás jsou ale lidé, kteří mají rádi život ve městě a hodně lidí kolem sebe a tak si často raději kupí byt v nějaké velké budově s velkým množstvím „nájemníků“, než by žili někde na vsi, kde je nízká hustota osídlení.
A jak vypadají jednotlivé sféry mezi kterými jsou bariery?
Tyto světy jsou obvykle rozděleny na sedm úrovní podle hustoty jemné hmoty. Je to ale jen způsob rozdělení, ve skutečnosti nic takového neexistuje a existují i jiné počty. Všechny světy a reality plynule přechází jedna do druhé.
První rovina se nazývá vstupní, přípravná, pozemská astrální – tzv. mezisvět. Vzhledově je totožná s fyzickým světem, je jeho jemnohmotným duplikátem. Sem lidé přichází, když zemřou. Vidí tedy všechno, jako zaživa, i když ztratili fyzické tělo. Je to nejnižší rovina, kde ale zemřelí nežijí. Mezi žijící lidmi tu z vyšších rovin nikdo trvale nežije. Zdržují se tu jen duše lidí během spánku jejich těla, kteří většinou čekají u svého těla dokud se nevyspí, bloumají tu kolem nebo se snaží pokračovat v denních aktivitách a vyhledávají své přátele, kteří zrovna také spí a jsou mimo tělo.
Existuje ale mnoho zemřelých lidí, kteří se tu zdržují, odmítají tuto oblast z nějakého opustit (strach, nevyřešené osobní vztahy, vášně, pomsta, jejich vlastní fyzické tělo, které museli opustit, věci, kterých se nedokázali vzdát apod.) a snaží se působit na žijící lidi. Pak také ti, kteří si odmítají připustit, že zemřeli, nebo vědí, že se s nimi něco stalo, ale odmítají to vzít na vědomí a řešit. Chtějí dál žít životem jako dříve a tak to také v rámci možností dělají a pohybují se neustále mezi vámi. Menší skupinu tvoří ti, kteří si vůbec neuvědomují, že zemřeli. Nicméně jsou si vědomi, že jsou sami nějakým způsobem jiní. Všichni tito zemřelí lidé se v tomto stavu mohou nacházet celá léta, ba dokonce staletí dokud jim nepodáme pomocnou ruku, nebo je snad nezasáhne nějaký záblesk uvědomění. Komunikace s mnohými z nich není možná a není jim ani možné nijak pomoci, protože si to nepřejí. Jejich počet se stále zvyšuje a bude tomu tak i nadále do té doby, dokud se nezmění fyzické lidské hodnoty, které tento stav podporují. Jinak na této rovině působí dočasně jen sociální pracovníci z vyšších světů, pomáhající zemřelým při přechodu, nebo příbuzní zemřelých, kteří jim přijdou naproti.
Druhá rovina je již vzdálenější fyzickému světu, ale ještě stále tu můžeme slyšet a vnímat fyzický svět. Asi jako v prvním poschodí domu. Na této rovině se nachází také temné zóny pekla a očistce. Kdo projde touto zónu a není jí zachycen, přijde do vyšších rovin. Tato sféra je „domovem“ nejméně duchovně vyvinutých lidí. Lze tu ještě zaslechnout hluk fyzického světa. Tady se nachází temné zóny pekla a šedé zóny očistce, což jsou světy, které někdy nemají v tom lepším případě ani žádný vzhled. Temnými zónami nemusí být rozhodně bezpečné těmito zónami procházet a bez průvodce se tak neobejdete, ať už jdete z astrální roviny země výše nebo naopak – vždy musíte projít těmito temnými zónami. Zdejší obyvatelé hladově a lačně čekají na každého jen průchozího, aby se ho mohli zmocnit. Nicméně nikdo se nemusí obávat, nikdo, kdo v těchto zónách uvíznout nemá, v nich neuvízne. Andělé mají dokonalý přehled o všech nové příchozích a postarají se o každého, kdo má být na druhou stranu převeden.
V šedých zónách, prázdných šedých prostorách bez ničeho, bloumají hloučky lidí sem a tam, bez cíle. Vědí, že se s nimi něco stalo, ale nevědí co. Nevědí kam jít, co si počít, všichni čekají, až se něco stane, ale neuvědomují si, že původcem změny mohou být jen oni. Očekávají, že jim někdo řekne, co to má znamenat, kam se to dostali a jak se dostanou ven. Mnozí jsou apatičtí, jiní neustále zpytují své svědomí, další stále přemýšlí, jak se vrátit zpět do života nebo jak napravit to, co udělali nebo naopak jak udělat to, co nestihli. Někteří se topí v depresi, jí jsou hysteričtí, nadávají, klejí a nedokážou vůbec normálně uvažovat. Do této zóny izolace, ničeho, prázdnoty, apatie a nářku přichází po smrti obrovské množství lidí. S nimi není většinou možné navázat kontakt, protože jsou zcela zaujati sami sebou a není s nimi rozumná nebo žádná řeč. Jsou však i ti, které se do této zóny dostanou jen následkem posmrtného šoku. Ti svůj nový stav (zásah osudu) velice těžce nesou a zůstávají v nehybném a netečném stavu, jako by čekali, co se bude dít. S nimi je obvykle snadné navázat spojení a vyvést je odsud.
Jak si ty zóny mám představit?
Nejlépe asi jako mlžný opar, kouř, kde nic není. Ta prostora nemá žádný začátek ani konec, žádné zdi, žádnou podlahu ani strop. Není tam prostě nic, jen šedá mlha a kouř a spousta lidí, kteří čekají na svůj osud. V temných zónách níže je pak často jen temno a jakési husté bahno nebo lepidlo, které zde přilepené duše drží. Šanci odlepit se a dostat se odsud mají většinou jen ti v šedé zóně. V temné zóně vládne taková nenávist, zloba a apatie, že v podstatě vylučuje jakoukoliv možnost na změnu a tak tu zůstávají trvale přilepení. O opravdových temných zónách si povíme někdy příště, jejich popisem se nyní nebudeme znechucovat. Tyto jsou vyhrazeny nejtěžším zločincům.
Dále za těmito temnými a šedými zónami jsou světy, které neobývají lidé zlí ani dobří. Do nich se dostanou například i ti, kteří se zbaví nejtemnějších emocí a zlých sklonů temné zóně očistce. Všichni z nich si uvědomují, že prožili fyzickou smrt, ale nemusejí se jasně orientovat v tom, kde se zrovna nacházejí. Jsou to materialisticky založení lidé, kterým je cizí jakákoliv duševní činnost nebo dokonce sebezdokonalování. Většinou se oddávají svým povrchním zábavám a pokračují v životě, jaký vedli na Zemi. I když pracují, jejich činnost tady nepřináší žádný výsledek, který by měl praktický význam. Je to ale plně uspokojuje a naplňuje. To že je to tady všechno zbytečné, jim vůbec nevadí. Klidně si vymyslí třeba peníze a obchody ve kterých nakupují, fabriky, výrobní závody, dopravní prostředky, kterými se přemísťují, atd. Navštěvují diskotéky, kina, restaurace, hospody, bary, pořádají bujaré večírky, zábavy, mejdany a kalby, stejně jako to dělali v životě. Často navštěvují astrální rovinu Země a baví i ve skutečných podnicích na fyzické úrovni ve společnosti těch, kteří žijí (aniž by ti o tom samozřejmě měli tušení). Jejich svět se příliš neliší od vašeho pozemského. Není to svět, který bychom mohli nazvat peklem, ale rájem také určitě ne.
Na třetí úrovni žijí lidé, kteří již nejsou tolik zatíženi špatnými emocemi, ale zároveň nic nedělají pro svůj vývoj. Byli zvyklí žít materiálním a praktickým způsobem života a tak ho tady provozují dál, stejně jako to dělali během života. Většina obyvatel zde jen vytváří a kopíruje to, na co byli zvyklí během života. Jsou s tím prostě svázaní a ani tady na tom nechtějí nic měnit. V podstatě jen pokračují ve svém zajetém stylu života, který vedli před svou smrtí. Mají stejné nebo podobné domy, pokračují ve svých zvycích či dokonce i ve svém povolání, i když tu třeba nemá už dávno žádný smysl. Je to ale jejich zvyk. A jak říkám, vymyslí si třeba i peníze, se kterými pak platí v obchodech, které si postaví. Je to tu zcela zbytečně, ale oni to tak mají rádi. Totéž se týká i vzhledu a způsobu odívání. Konzervativních lidí svázaných se svými zvyky, tradicemi a spoutaných svými ustálenými a vžitými představami je hodně. I oni ale jednou pocítí potřebu po změně.
Třetí rovina je tvořena světy prakticky a tradičně založených lidí. Také oni si ponechávají ještě hodně zvyků ze svého pozemského života, ve kterých pokračují i zde. Nejsou ale už tak materialisticky založení a mají pochopení i pro jiné věci. Také oni mají rádi své soukromí a své pevné body. Tato úroveň je ta nejvyšší, kam po smrti přichází i zvířata (tedy pokud se ji člověk záměrně nevezme s sebou výše). Na rozdíl od člověka tu však jejich duše pobývají jen krátkou dobu a hned se zase inkarnují. Zároveň je tato úroveň také první, kde působí i dévové (jen méně vyvinutí, mladší přírodní duchové) a kam po smrti přichází děti, když zemřou předčasně. Jak si asi dovedeš představit, absolutní většina všech lidí se po smrti usazuje na prvních třech úrovních, ovšem až tuto třetí můžeme nazvat rájem.
Lze říct, že na 1-3 úrovni skončí po smrti drtivá většina zemřelých. Vyšší roviny jsou už vyhrazeny pokročilejším a tvůrčím jedincům, kteří nějakým způsobem pracují na svém duševním a duchovním vývoji. Tyto roviny již obývají nejen lidští duchové, ale také dévičtí. Lidé tu žijí také ve společnosti skřítků a víl. Další úrovně jsou vyhrazeny vnitřně pokročilejším, kterých je jen málo. (Toto téma můžeme vidět např. v brazilském filmu Nosso Lar (Náš domov) – ke stažení zde, titulky na www.titulky.com).
Čtvrtá rovina je tvořena světy, kterou obývají duševně založení lidé s vyvinutým cítěním a tvůrčím duchem. Ti tu pracují dále na svém duševním sebezdokonalování a ve své tvůrčí činnosti, podobně jako během života. Existuje tu celá řada škol a vzdělávacích ústavů. Tyto oblasti obývá například mnoho umělců, pečovatelů, učitelů, vychovatelů, hudebníků, spisovatelů, malířů, zkrátka všechny tvůrčí a pečovatelské bytosti, jejichž hlavní smyslem života je duševní rozvoj, jeho předávání a rozvíjení v sobě i v druhých. Žijí tu ve společnosti dévů (skřítků a víl), ale nesetkávají se spolu. Lidé a dévové tu žijí zatím jen vedle sebe, oťukávají se a zvykají si na sebe. Do těchto úrovní se dostanou nebo jsou dočasně deportováni také lidé, jejichž duše je zatemněná špatnými emocemi, komplexy a mylnými představami. Protože duše duševně nemocného člověka zůstává nemocná i zde, je tu o ně pečováno v ústavech a sanatoriích po duševně postižené. To je proto, že jejich astrální tělo potřebuje podobnou péči jako fyzické, na Zemi (fyzické rovině) je však lékaři ještě nedovedou většinou léčit a pouze je utlumují a znecitlivují léky.
Pátá rovina má podobný charakter jako čtvrtá, ale obývají ji intelektuálně založení lidští a dévičtí duchové, kteří se tu poprvé začínají učit vzájemnému pochopení a spolupráci. Diskutují o společných tématech, které zajímají lidi i dévy. Zdejší obyvatelé se zabývají celospolečenskými otázkami, vývojem přírody a společnosti, spolupracují mezi sebou a snaží se pomáhat lidstvu. Je tu mnoho vědců, filosofů, intelektuálů, výzkumníků, badatelů, jsou tu všichni, kterým jde o celosvětový pokrok a hledání nových cest vývoje. Je tu však i mnoho náboženských dogmatiků, kteří jsou sice poměrně duchovně vyspělí, ale zatížení svými strnulými a mylnými představami. Vytvářejí si tu své představy chrámů, kostelů, Boha, svatých a andělů a ti vytváří jejich svět. Žijí v představě, že jsou v nebi, které si zasloužili. Jakmile dojdou k poznání, že je to iluze, přecházejí na vyšší úroveň.
Šestá rovina je opět podobná té páté, ale žiji tu pokročilejší, opravdu otevření, duchovně založení lidé a dévové. Ti mezi sebou již plně spolupracují. Je to svět duchovních a náboženských vůdců, mystiků a duchovně pokročilých duchů. Jejich cílem je duchovní pokrok lidstva a jeho vedení.
Světy sedmé roviny jsou složeny z nejjemnější hmoty. Je to přípravná rovina, na které se připravují duchovně nejvyvinutější duchové na svoji druhou smrt a novou inkarnaci. Při té opouští své jemnohmotné tělo a přechází do duchovních rovin jako oboupohlavní bytost. Dévové se připravují na svůj úkol andělů a lidé na to, aby nastoupili dlouhou cestu stát se jednou Božími Syny – dokonalými lidmi. Ve světech na sedmé rovině se lidé učí zbavovat svých iluzí a závislosti na svých představách. Neexistuje tu nic, žádné věci a stavby, jen příroda, kterou obývají. Je to svět ticha a meditace, který je jen velmi řídce osídlen. Tyto duše ztrácí svůj vzhled a také většinu svého lidského vzezření. Jejich vyzařování je téměř bílé a občas kolem nich probleskávají jiskřivé vzory. Jsou pevně uzavřeni a nereagují na žádnou výzvu ke komunikaci. Výjimkou jsou případy, kdy se dorozumívají mezi sebou. Každý tu žije sám život poustevníka a askety pohroužen v tichu sám do sebe. Mezi nimi je i mnoho těch, kteří byli v pozemském životě poustevníky, řeholníky a mnichy.
Další již nehmotné úrovně, čistě duchovní (mentální). Zde mohou existovat pouze andělé – tedy dokonalí lidé a dévové, kteří již ke svému vývoji hmotu vůbec nepotřebují. Pokud tedy chtějí, mohou existovat čistě jako myšlenky, které se pouze vnímají a komunikují mezi sebou. Možná namítneš, že život v duchovním světě musí být strašná nuda, jen si vyměňovat myšlenky. To je ale jen lidská představa. Jinak si to přirozeně ani nijak představit nelze. Každý svět blíže ke Stvořiteli je ale dokonalejší. Stačí když řeknu, že na každé úrovni, které je k Němu blíže, prožívají jeho obyvatele větší štěstí a blaženost. Tady jsi ty, tvůj trvalý domov, tvoje věčné já, tvoje podvědomí, se kterým můžeš komunikovat. Je to tvoje věčná paměť, kam se ukládají všechny tvé zkušenosti, zážitky a dovednosti, od doby, kdy ses stal duchem. Před každou novou inkarnací čerpáš z tohoto svého vlastního, osobního duchovního rezervoáru, který ti dá pro každou inkarnaci nové duchovní tělo, předtím, co odhodíš to staré – nejdříve jemnohmotné a pak i duchovní. Je to jakoby sis oblékl nové šaty. A úplně na konci při narození dostaneš, jak víš, i nové fyzické tělo.
A dělí se nějak tyto nehmotné úrovně?
Ano, první je mentální dimenze. Není to tedy ještě zcela nehmotná úroveň, ale už není ani hmotná. Je tu něco jako proměnlivé řeky zvuků ohraničené duhovými břehy pulzujícího světla. Myšlenky se objevují jako kaleidoskopické vzory světla a zvuku. Procházíte se poli nápadů pod třpytivým krystalickým nebem inspirace. Vstoupíte-li do tohoto světa, nesnažte se jej rozumově pochopit, jinak byste mohli zešílet, neboť to je nad lidské chápání. Vypadá to, jako byste stoupali po duze do nějakého nádherného světa. Zůstávej zde v krásném úžasu. Nechej dítě v sobě hrát si v této pohádkové zemi divů. Čas je ještě zkreslenější než v astrální dimenzi a realita je kaleidoskopická.
Další úroveň už je skutečné duchovní, nehmotná, proto tu nejsou žádné vizuální vjemy prostředí. Je to nejnižší duchovní, tzv. bytostná, zárodečná úroveň. I když světy, které nazýváme rajskými se nachází už níže, v astrálních sférách, skutečný, původní ráj, odkud lidstvo vyšlo z původní jednoty, je tady. Není tu ale žádné prostředí, není tu nic, co by ho mohlo vytvořit, astrální hmota ani myšlenky. Je to svět čistých duchů splývajících v jednu bytost, v jedno blažené bytí, dokonalé spojení. Hřejivý abstraktní svět plný dokonalého míru a nekonečné lásky. Průzračně bílá dimenze. Není zde žádný jiný zrakový nebo sluchový vjem, než vše prostupující, oslnivá Bílá. V této dimenzi velmi rychle zanecháte vědomého myšlení a vzdáte se individuality. Jakmile sem jednou vstoupíte, cítíte neodolatelné přání směrující vás k tichému klidu. Je to jako být pohroužen ve hřejivé, zářivě Bílé bavlnce, v stálém orgasmu. V tomto světě přestanete být individui a stanete se součástí jednoho celku. Stejně tak přestanete být mužem či ženou. Je to tak trochu jako návrat do mateřského lůna. Jste obklopeni, pohlceni a přijati nekonečným láskyplným teplem, porozuměním, odpuštěním a usmířením.
Vyšší duchovní úrovně jsou výchozí, kauzální roviny, kde již cítíte přítomnost Boha. Této úrovni říkáte Nebe. Zatímco ráj je výchozí zóna, toto je cílová sféra čistých duchů, duchovní rezervoár. Světlo v tomto světě je nejzářivější, nejjasnější stříbro, jasnější než záblesk svářecího oblouku. Je tak jasné, že se zda nemožné do něj pohlédnout, ale přes to všechno je to nanejvýš jemné světlo, měkké a konejšivé. Je to světlo boží lásky. Extaticky sálající plamenem nejjasnější lásky, štěstí a radosti, jakou si jen lze představit. Atmosféra je elektrizující a vitální, zároveň však hluboce spirituální. V tomto světě cítíte přítomnost Boha jako hmatatelné všeprostupující sily. Dále už jsou pouze světy archandělů, prastvořených bytostí, které jsou prvním vyzářením Stvořitelova ducha a jsou bezprostředně v jeho blízkosti. Sem se žádný člověk ani anděl nedostane.
Mohu duchovní sféry navštívit?
Duchovní svět, nehmotné úrovně můžeš navštívit jen jako duch a na přechodnou dobu, pokud nejsi dokonale čistý, nezávislý na hmotě. Respektive přesnější by bylo říct, že se na něj můžeš napojit, ale nemůžeš se tam přestěhovat, dokud na to nejsi připraven. I kdyby se ti podařilo ukrást technologie a naučit se je ovládat tak, aby ti umožnili vystoupit nad astrální roviny jemné hmoty, byl bys ihned vrácen zpět. Vstup do této sféry je střežen vyššími andělskými bytostmi.
To, kdy v nich budeš moci žít, záleží jen na tvém duchovním vývoji, kdy pocítíš touhu se vyvíjet dále a astrální prostor ti přestane stačit. Je důležité poznat takzvaný astrální prostor. Ale cílem není zvířecí lenošení v „ráji“ nebo v „nebesích“, nějaké užívání si věčné dovolené v těchto světech. Lidské bytosti musí daleko víc pochopit sebe sama a své vnitřní možnosti. Postupně se musíte naučit chápat, že každé „místo“ je výtvor mysli a že každý svět je pouhou pomůckou a nikoliv cílem. Vize ráje mohou být dočasně velmi příjemné, ale setrvávání v rájích může být i upozorněním, že jste se od svého skutečného bytostného cíle odchýlili.
Bytosti na vyšších astrálních hladinách vás učí: Vykořeňte ze sebe touhu po světech, protože světy jsou v podstatě mentální zlozvyky. Tvary se mohou skrze vás poskládat do jakýchkoliv kombinací. Světy jsou silné díly morfickým archetypům, z nichž si je pro sebe skládáte. Mohou před vámi tančit libovolné formy, mohou se zvětšovat a zmenšovat, kombinovat se… Ale to vše vzniká skrze vaše spodní energetická centra. Mysl si snadno postaví nekonečnou řadu světů, jimž na astrále „musí projít“. Než pochopíte, že místa jsou fikce, jste zajatci nejen svých pekel, ale i rájů. Vyhrávají ti, kteří pochopili tvar jako symbol.
Hnijící nestvůra která po vás natahuje paže, nebo jako zářivá postava v bílém rouše se zlatým opaskem – to vše jsou jen výtvory mysli. Postupně vám začne připadat neuvěřitelně směšné podléhat astrálním formám. Dokud berete astrální hru vážně, mohou vás vytvářením myšlenkových forem mnohé bytosti ovládat. Je mnoho bytostí, které mají chuť si s vámi prostě zažertovat. Jsou jiné, které vás chtějí testovat a zkoumat. Ale pak jsou zde tvorové, kteří potřebují vaši energii a kteří se vás snaží polapit, omezit. Ti, kteří zcela podlehli svým smyslovým vjemům, jsou v astrální říši bezbranní a slepí.
Pamatujte si, že poznání není smyslový vjem. Není to ani vjem prostoru, ani vjem světla, ani vjem nekonečna. Poznání je vždy sebepoznání. Jiné Poznání neexistuje! Poznání, pochopení pravého stavu věcí, je vlastně zaměření naší pozornosti na svůj Bytostný Základ.
Jak vypadá onen skutečný, původní ráj?
To je nejvyšší úroveň astrálního světa. Hmota je tady tak řídká, že je téměř duchovní. Jestliže „onen svět“ lze na nižších úrovních jakžtakž popsat a přiblížit, v případě rajských a duchovních světů je to zcela nemožné. Mluvit tedy o tom, jak to tady funguje nebo vypadá, nemá smysl. Ráj je bytostný svět, nejnižší úroveň duchovních světů nad akašickou kronikou, která hraničí se světy hmotnými a na kterou se můžeš napojit i z nejnižších rovin. Tato úroveň je na rozdíl od vyšších duchovních úrovní tou zárodečnou, která je charakteristická svým nevědomím a pasivitou. Z hlediska polarity je bytostná úroveň záporným elementem, tedy „ženská“, mateřská, udržující, rodící, přijímající. Rájem nazýváme doslovně výchozí stav ducha. Je to bytostný svět nerozvinuté duchovní síly, něco jako jejich mateřské lůno či kolíbka. Předtím existuje ve Stvořiteli, jako dítě v děloze matky – abychom „narození“ ducha srovnali s narozením člověka.
Takže když se řekne nebe, je to totéž?
Někdy se tím myslí totéž, ale doslova vzato ne. Nebe je již čistá úroveň duchovního světa, vyšší než ráj a zároveň nejvyšší, kam má lidský duch přístup. Výše jsou už jen světy archandělů. Nebem nazýváme konečný stav po jeho očištění a dokončení jeho vývoje. Je to svět dokonalých a dospělých „čistých“ duchů. Lze říci že na nejvyšší úrovni je to pouze stav čirého bytí, ve kterém ani ono nemá žádné hranice, takže všechna JÁ tu splývají v exaktickém, orgasmickém stavu v jedno velké JÁ, není tu žádné já a ty. Každá bytost si zachovává svoji dokonale rozvinutou individualitu a současně splývá s celkem. Také tuto lokalitu ale většinou a nepřesně nazýváme rájem, nirvánou, spočinutím či prapůvodním domovem lidského rodu.
Nebe je konečný duchovní stav, ráj výchozí. Také lidé, kteří nikdy nepadli a nepotřebují se nutně inkarnovat do světů gravitační hmoty se musí vyvíjet, než této úrovně dosáhnou. Není to tak, že právě stvořený duch z ráje přeskočí do nebe, mezi dospělé a dokonalé duchy. Každý duch se musí vyvíjet dlouhé věky, od nejnižších forem vědomí, než dosáhne této úrovně božského vědomí. Lidští, stejně jako andělští duchové. Vyjma archandělů, to jsou prastvořené bytosti, které jsou stvořené jako dokonalé. Jsou čirým vědomím Boha od začátku, bezprostředně v jeho blízkosti. Jsou to ty nejvyšší a nejdokonalejší bytosti. V křesťanství označované jako archandělé, v jiných náboženstvích jim patří místa nejvyšších bohů.