Člověk je otrok svých démonů ne proto, že by byl skutečně otrokem, ale protože se neuvědomuje, že je ve skutečnosti svobodný.
Jedno z největších otroctví je totiž otroctví vlastní mysli. I když dává iluzi svobody, je to klam. Je to to pravé peklo, pramen všeho zla a utrpení, i když si ho člověk zpočátku vůbec nemusí uvědomovat a netuší, že žije v klamu a lži. Nejdřív má dokonce falešný pocit síly, štěstí a moci a může ho uspokojovat. Časem, dříve či později však přichází hluboký pád do propasti. Tehdy se nově vytvoření démoni začnou projevovat v plné síle a obrátí se ke svému původci, který je vytvořil svými negativními myšlenkami, postoji a skutky. Potom začíná peklo.
Většina takto postižených otroků se snaží z tohoto pekla dostat tím, že hledají příčiny svého neúspěchu mimo sebe. Vytahují slovní či skutečné zbraně, obviňují a útočí, ať už na kdekoho, na vybrané viníky nebo na ty domnělé. Neuvědomují si, že i ti, kteří jim skutečně ublížili tak učinili proto, že je k nim přitáhla jejich vlastní mysl a zákon karmy. Tak jako stejné přitahuje sobě podobné, tak démon přitahuje démona, myšlenka myšlenku a cit emoci podobného druhu. Vše se navzájem přitahuje. Nejdříve ve světě neviditelném a později i fyzicky. Každému se vrací to, co vysílá. Ne ihned, okamžitě, ale časem, jakmile je neviditelná emoční síla dostatečně dynamizovaná, aby se projevila ve viditelném světě. Každá myšlenka je ve skutečnosti jako věc – je to skutečná síla. Na počátku všeho je vždy myšlenka, úmysl.
Nikoli akt, ale již zlý úmysl je hříchem, bez ohledu na to, zda k němu nakonec došlo nebo ne.
O tom jak funguje karma a jak vzniká hřích čteme např. u sv. Matouše:
Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (zhřešil, i když ještě nezabil). Každý, kdo chtivě pohlédne na ženu, již s ní zcizoložil ve svém srdci. (zhřešil, i když ještě nezcizoložil) = pohlédnout chtivě zde neznamená zalíbení, jak si to někteří vykládají, ale úmysl Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Pak jsou i lidé, kteří se svým otroctvím bojují tak, že poškozují sami sebe, ať nevědomě, protože si nemohou pomoci nebo vědomě, kdy to anebo ty, co jim ubližují záměrně vyhledávají. Sadismus a masochismus jsou totiž dvě strany téže mince, kterou je agresivita, kterou se postižený snaží bojovat se svými démony, neboť démoni člověka nutí k nějakému jednání.
Cesta k vnitřní svobodě
Třetí skupinou jsou lidé, kteří se již duchovně probouzí. Podvědomě cítí, že jsou ve své mysli otrokem a snaží se z tohoto otroctví vysvobodit. Někteří se chytají různých pověr, zejména šarlatánství, věštění a okultismu.
Ti, kteří jsou již dále, pracují na svém vysvobození cílevědomě. Často tomu říkají rozvoj vědomí, práce na sobě, duchovní sebepoznávání, apod. Většina z nich se cítí již být duchovně vyspělými a mají pocit, že již převyšují ostatní. To může být někdy pravda, ve skutečně jsou však i oni sami teprve úplně na samém začátku cesty k osvobození. Jen někteří z nich dojdou dále a podaří se jim objevit svůj stín. Tehdy si uvědomí, že nikdo na světě se nemůže osvobodit sám a že z otroctví může být pouze osvobozen, pokud jej přijme. Včetně démonů, kterých se dosud nezbavil, neboť tím, jak s démony bojujeme, tím více je někdy naopak posilujeme.
Dokonalost je dlouhá, nekonečná cesta. Jediné, co může porazit i ty démony, kteří ještě zbývají a kteří naši vnitřní svobodu omezují, je láska. Ne však idea nebo myšlenkový konstrukt. Láska, jako pokora a vědomí toho, že my sami se nikdy osvobodit nemůžeme. V této fázi duchovního vývoje již končí možnosti člověka a nakonec nezbývá, že se otevřít vyšší moci a nechat ji pracovat. Pak to již nejsme my, kdo koná, ale vyšší moc. Dokud se tak nestane, bude i nadále naše ego naším stínem, jenž nikdy nemůžeme překročit. Překročit vlastní stín je skutečně nemožné.
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ 1Kor 13, 1–8
Paralelní světy
Paralelní světy mají mnoho podob, jsou krásné i strašné a děsivé. Posmrtný život existuje – je to ten svět, který každý nosí v sobě – ve své duši. Je to náš osobní vnitřní svět, ve kterém se ocitneme, až ztratíte tělo. Není podstatné to, co si myslí jiní lidé a čemu věří. Je zbytečné se o to starat. Mnohem důležitější je to, co my sami nosíme v sobě. Je to ráj či peklo? Je to láska, pokoj či strach a nenávist? Bůh nikoho nesoudí, každý je po smrti sám sobě soudcem.
Bůh je přece soudce, ale jen svojí přítomností, která usvědčuje každého, kdo žije v temnotě ze lži. Protože on je Světlo. Nepotřebuje nikoho soudit, jemu stačí jen být. Jeho pouhá existence je život a skrze pouhé slovo tvůrčí akt zároveň. Nikdo mimo toto světlo nemůže být skutečně svobodný. Může pouze žít dočasně v iluzi svobody, dokud neuvěří a nepochopí, že to byla lež a klam. I když předtím věřil v opak. Každý, kdo věří jen v sebe a vlastní sílu, klame sám sebe, protože si neuvědomuje, od koho všechno má ani to, kdo sám je. Často bojujeme za svobodu, ale uvědomujeme si, že my sami již svobodní jsme? Skutečná svoboda nepřichází zvnějšku, ale zevnitř. Je to dar a milost. Není to zásluha.
Víra není jen v něco věřit – je to vědomí toho, kdo jsme. Není to ideologie a není to ani náboženství. Je to mnohem více. Je to vědomí našeho skutečného já, které již není ovládané egem, ani strachem. Svobodné vědomí, které je otevřené pro pravdu i lásku.
Někteří se ptají, jako to, že někteří lidé páchají celý život zlo a přitom žijí krásný a pohodlný život? Nemusí to být ale tak docela pravda, protože do jejich duše nevidíme. Říká se, že koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje – není to jen nějaké fráze. Bolest, utrpení a kříž totiž může být impulsem k tomu, ale lidé změnili své myšlení a své postoje už v tomto životě. Pokud se jim to podaří, má to velkou výhodu. Pokud ne, čeká je totiž peklo po životě.
Rozdíl je totiž ten, že démoni jsou v tomto světě mnohem agresivnější, silnější a mocnější, než v tomto, kdy nám ochranu poskytuje naše fyzické tělo a navíc jsou pro nás neviditelní. Co to znamená? To, že zbavit se jich po životě je mnohem těžší a způsobují mnohem více utrpení. Toto utrpení znamená tzv. očistec.
Někdy je to pro duši dokonce tak těžké, že je to nemožné. Duše ve stavu takového otroctví nemají nikdy šanci se svých démonů zbavit. Jednoduše proto, že oni jsou příliš slabí, protože většina jejich duševních sil se přeměnila v nezávislé démony, takže je nemohou nikdy ovládnout a nikdy nepoznají, kdo jsou. Jejich vědomí zůstává tzv. ve stavu duchovní smrti, trvale zastřené. Tomu se říká stav pekla. Peklo není skutečně místo – je to stav. Po životě neexistují žádná místa – paralelní světy jsou ve skutečnosti pouze stavy, vytvářející z vnitřního světa svět vnější.
Zapomeňte na všechny fyzikální veličiny. Již neplatí. Jste tu jen vy a váš vlastní vnitřní svět, který se stává zároveň světem vnějším. Tento svět zároveň pak sdílíte se všemi těmi, kdo jsou podobného smyšlení jako vy. Stejné přitahuje stejné, mimo časoprostor je tolik různých paralelních světů antihmoty, kolik je smyšlení lidí. Lidé jsou zde přitahováni silou svých podobných emocí a myšlenek a tato kolektivní síla pak vytváří podobu jejich vnějšího světa.
Záměrně říkám lidé, protože i po životě mají hmotná těla, ne fyzická, ale antihmotová (astrální). Nejsou to nějaké beztvaré obláčky, které se vznášejí v mlžném oparu. Vše tu může být stejně konkrétní jako ve světě časoprostoru. Nejen jejich vnější svět odráží stav a podobu jejich myšlení a cítění. To vytváří i podobu jejich těl. Ta mají tendenci kopírovat poslední fyzické tělo, jehož podobu drží ve stavu mládí – nejlepšího věku. Ve stavu očistce či pekla mohou mít však naopak podobu značně, ba až k nepoznání znetvořenou.
Proč jsme v tomto světě? Je to důsledkem pádu části lidstva. První lidé padli, když uvěřili, že iluze svobody, kterou jim byla nabídnuta je skutečná svoboda. Ti pak s sebou strhli další až se postupně propadli do světa času a prostoru. Je to svět utrpení, bolesti a strádání. Je to však zároveň stále milost. Bez jeho existence, která je jako záchranná síť, by ztratili možnost návratu. Tento svět je sice světem bolesti a utrpení, zároveň je však ideální možnost jak pracovat se svojí myslí a jak znovu poznat, kdo jsem. Jak poznat že jsem otrok, že žiji ve lži a pochopit, že mohu být opět svobodný. A že mám šanci se vrátit. Lidstvo je dodnes rozděleno a důsledek pádu trvá. Dodnes mnoho lidí věří, že iluze svobody je skutečná svoboda.
Mnoho věřících lidí a možná i někteří křesťané dodnes věří tomu, že existuje Bůh, který soudí, který se hněvá a který trestá. A že když nebudou hodní, půjdou do pekla. Tato představa je hluboko zakořeněna v myslích a srdcích lidí už celá staletí. Tuto představu zasel nepřítel – ďábel, aby zotročil lidstvo a překroutil boží slovo ke svému obrazu.
Dnes už mnozí chápou, že všechny takové věty o Božím hněvu, musíme chápat obrazně. Rozhodně ne proto, že by neplatily, ale protože skutečně jen obrazné jsou. Bůh je ve skutečnosti absolutní dobro, láska a pozitivum. Peklo není místo, které stvořil Bůh pro ty, kdo ho neposlouchají. Člověk se ve skutečnosti soudí a odsuzuje sám, neboť boží zákony fungují tak, že ten, kdo je překračuje, sám sebe odsuzuje do stavu pekla.
Lidské vědomí není produktem mozku, ale je nezávislé na těle. To znamená, že existuje dále, i po smrti člověka. Existuje mimo časoprostor – ne v nějakém místě, ale ve stavu. Mnoho lidí nevěří, že se ve skutečnosti soudí sami. Proto hledají vnějšího nepřítele a své viny se snaží přenášet na jiné. Ovšem zbavit pocitů vin a získat odpuštění, to je možné jen u Boha. Tlumící léky, pomoc psychologů či odhalování své duše v televizi a sociálních sítích, nemusí být vždy dostatečná, jestli vás tíží vina a snažíte se tyto pocity něčím přebít (sportem, zábavou, alkoholem – čímkoliv, čím je možné hlas duše přehlušit a utéct od něj).
Člověk, kterého tíží svědomí nemůže být šťastný a žije ve stavu pekla. Kope kolem sebe a ubližuje jiným, ale nechápe, že se mu jen vrací to, co sám zasel. Věří, že ho trestá Bůh, pokud existuje, ale tak to není. Peklo a věčná smrt je realitou, ale nepochází to od Boha. Bůh na tom nemá žádný podíl. Obviňovat Boha nebo říkat, „kdyby existoval, nikdy by to nedopustil“, je nesmysl. Člověk totiž nebyl stvořen jen jako loutka, ale dostal svobodou vůli i odpovědnost. Musí proto nést i důsledky svých činů.