Onen svět

Průvodce posmrtným životem a paralelními světy

Časoprostor hranice časoprostoru, fyzikální zákony, cestování časem, pohyb mezi realitami, orientace v prostoru a čase, projevy času, pohyb v éterickém těle, astrální šňůra, éterické tělo, astrální tělo, tajemství času

Platí na onom světě nějaké fyzikální zákony?

Můžeme říct, že na onom světě neplatí žádné vám známé fyzikální zákony, jen zákony myšlenky, fantazie a ducha. Astrální světy jsou světy fantazie, myšlenek a duše a astrální hmota se jim ve všem podřizuje. Hmota, ař stejně hmotná a těžká jako ta vaše fyzická, nám neklade žádná omezení. V tom je zásadní rozdíl mezi vaší a naší hmotou. Hmota tu podléhá přímo vaší představě, to je asi jediný zákon - vše trvá tak dlouho, dokud trvá představa a dokud má vytvořená forma nějaká užitek, je na ní zaměřena něčí pozornost. Nic tu nechátrá, pokud se nepoužívá, jednoduše časem zmizí.

Tady neexistuje žádný časoprostor, jak ho znáte. Nyní víte přesně, že toto je tady a tamto tam a že mezi tím je taková a taková vzdálenost. Že to a to se stalo tehdy a mezi tím a současností je tak a tak dlouhá doba. Tady ovšem nic takového není. Na onom světě máme nějaký prostor, ale je blíže neurčený a nemá žádné stanovené rozměry. Říkáme mu hyperprostor, protože jediné co ho určuje je počet a přání jeho obyvatel. Nikdo tedy neví, jak je velký nebo jestli má nějaké hranice, protože ty se neustále mění. Vzdálenosti ale pro nás nemají žádný význam, stejně jako čas. Hyperprostorem tady prolétneme rychlostí myšlenky v jednom okamžiku, nebo ve velmi krátké době. Můžeme se tu přemísťovat pouze pomocí myšlenky, pomyslíme na místo nebo někoho, u koho bychom chtěli být a jsme tam. Jako by tě náhle vzalo nějaké vzdušné tornádo, sfouklo tě jako pírko a ty pak náhle vymrštěn vzdušným vírem se objevíš tam, kde jsi chtěl být.

Můžete cestovat i časem?

Samozřejmě, neboť pravý mimotělesný stav je situací či stavem, který nepatří do času a prostoru. Není to ale tak snadné, jak by si člověk představoval, a to z několika složitých důvodů. Nejdůležitější je používat silnou výchozí identitu, abychom zbytečně nebloudili. Oceán reality, kde neexistuje čas ani prostor je nekonečný. Můžeme navštívit jak minulost, tak variantu budoucnosti. Cestovat časem lze ale i z fyzické 3D reality. Existují proto umělé vytvořené "hvězdné brány" vytvořené negativními entitami, do kterých proto nedoporučujeme vstupovat. Na Zemi a každém místě v prostoru však existují i přirozené brány, prostupové body, které spojují jednotlivé reality a je možné nimi cestovat i časem.

Minulost není problém navštívit, protože už se stala, ale s budoucností je to složitější. Duchové si mohou prohlédnout budoucnost svoji vlastní či kohokoli jiného - a to jak její nejpravděpodobnější variantu, která se stane "pokud se nic nezmění", ale i všechny další varianty, které se stanou, pokud se změní to či ono, nebo pokud se člověk rozhodne tak či onak - resp. prohlédneme si verzi budoucnosti, která by se stala, kdyby... A podle toho mohou neustále přizpůsobovat svoje plány. Tuto možnost mají všichni vyspělí duchové. Je to pro ně tak samozřejmé, jako pro vás chodit do knihovny. Verzi budoucnosti, která bude skutečně realizována, ale nezná nikdo. Ani ti, kdo žijí mimo časoprostor.

A jak se pohybujete mezi úrovněmi a realitami?

Ano, jiná věc je pohyb mezi různými úrovněmi. Obyvatelé sestupují do nižších úrovní jen málokdy a do první a druhé je výjimečně, třeba aby přišli naproti svému zemřelému příteli. Jednak sestup do nižších úrovní vyžaduje určitou námahu, protože je třeba aktivovat těžší atomy jemnohmotného těla a za druhé není nic příjemného procházet druhou úrovní temných zón. Většinou se tady zemřelí setkávají s dříve zemřelými blízkými tak, že využíjí služeb průvodců a nechají se nejdříve převést k nim, na "druhý břeh" k vám. Ty nejtemnější sféry jsou totiž hned u astrální roviny Země. Je to jakýsi hnusný humus a odpad, který vaše Země vyprodukovala.

Vůbec sestup do jakékoli nižší úrovně není nic zajímavého a příjemného, zvláště pokud se na takovou cestu vydá člověk sám. Čím sestupujeme níže, tím je náš odpor k sestupu větší. Realita zdejších světů má čím dál tristnější, méně příjemnou a bezpečnou podobu a sestoupit opravdu nízko vyžaduje odvahu někdy i pro otrlé a zkušené, aby překonali ten odpor a hnus. V těchto temných světech trvale žijí jen hluboko odpadlé duše a přechodně se zde vyskytují jen duchovně vyspělí jedinci, jako poslové světla a zachránci, kteří těmto nebohým duším nabízejí pomoc. Většinou to stejně smysl nemá, ale tito poslové vzali na sebe tento úkol dobrovolně.

A když budete chtít navštívit naopak vyšší sféry?

O tom už jsme mluvili. Návštěva vyšších sfér má pro méně pokročilého ducha také svá omezení. Tady žádná odpor hnusu překonávat nemusí a vzestup nijak namáhavý není - k deaktivaci těžších atomů není třeba vynaložení nějaké velké síly vůle. Méně vyvinutý duch se však na vyšší úrovni dlouho neudrží. Je tu pro něj totiž hmota tak řídká, že ho stojí velké úsilí se tu zdržet. Na nejvyšší úrovně se pak nedostane vůbec. Čím výše postupuje, tím je pro něj atmosféra řidší a hůře dýchatelná - když to přirovnáme ke vzduchu. To je jediná překážka. Není tu ještě schopen existovat, protože je závislý na hmotě vyšší hustoty, ze které se skládá jeho duše. Je to jako chtít jít proti stále silnějšímu, více oslňujícímu světlu ve kterém se vše ztrácí, a hlavně žáru, která je stále nesnesitelnější.

A jak je to s časem?

Čas tu máme jen teoretický, prakticky ho měřit nelze (není podle čeho a navíc, nic nestárne) a ani by takové měření nemělo smysl. Většina z nás nesleduje ani to, jaké datum je právě u vás na Zemi, takže mnozí z nás, když chtějí po čase opět zjistit, co se děje u vás a podívají se na váš kalendář, hodiny nebo datum vydání vašich novin, nestačí se divit, kolik let u vás už uběhlo. Zatímco my máme pocit, jako by to bylo půl roku, u vás to mohlo být už dvacet let. Také my tu ale vnímáme samozřejmě čas. Cítíme samozřejmě, že něco bylo před, že je něco nyní a něco teprve bude. Jinak to ale jen tvůj subjektivní pocit, nic víc - stejně jako pocit prostoru. Nemá to žádný praktický význam - je to jen teorie. Prostor je tu nekonečný a čas věčný... Nemáme tu žádnou historii, žijeme pořád "tady a teď", nerozjímáme nad tím, co bylo, nepřemýšlíme nad tím, co bude a jak to zařídit. Cítíme tu, že něco zabralo nějakou dobu, ale vůbec nedokážeme určit, jak dlouho ty bylo.

To si jen těžko dovedu představit...

Tak ti dám příklad. Když tvé tělo spí a ty se pohybuješ po našem světě, máš po probuzení stejný pocit. Kdybys nevěděl v kolik jsi šel spát a v kolik jsi vstal, nedokázals bys určit jak dlouho jsi spal a sto let bys určil třeba na týden nebo dvacet minut na dvanáct hodin. Relativitu času si můžeš uvědomit už ve fyzickém těle i když bdíš. Všimni si, že když se například hodinu zabýváš něčím, co tě velmi zajímá nebo baví, uplyne tak rychle, jako kdyby trvala minutu, ani se nestačíš divit. A naopak, když třeba děláš něco otravného nebo dokonce trpíš, tak jedna hodina se ti zdá jako celá věčnost. Už jen pouhé čekání se ti může zdát velmi dlouhé. Čas je tedy opravdu jen tvůj osobní pocit, nic víc, a když ztratíš tělo, které stárne, ztratí praktický smysl. Nic tu totiž nepodléhá opotřebení, zkáze nebo stárnutí. Nepočítají se tu žádné hodiny, měsíce, roky. Není tu žádná minulost ani budoucnost. Kdybys tu měl hodiny, ukazovaly by jen takový čas, který by odpovídal tvé představě. Pokud bys měl pocit, že práce kterou děláš, trvala asi padesát minut, na hodinách by uběhlo přesně padesát minut.

Život bez kalendáře si nedovedu představit, dá se tu vůbec něco plánovat?

Ano, to je pravda. Na Zemi je vše svázáno s časem a vše je mu podřízeno. Všechno máte rozloženo do různých časových linií - vláken. Tady jsou ale všechny spleteny dohromady. Absence času, to je asi jedna z největších změn, na kterou si budete muset po odchodu ze života zvyknout. Po nějaké době si na to ale zvyknete a bude pro vás naopak těžké si nějaké veličiny času představit - úplně ztratíte o čase pojem. Když se zeptáte zdejších obyvatelů kolik je hodin, nebo kolikátého je, nebudou už často vůbec chápat na co se ptáte. Mnozí z nich si takovým způsobem tak odvykly uvažovat, že je jen těžko chápou - stejně jako pro vás je těžké pochopit "věčnost", protože jste tak zvyklí na kalendář, střídání ročních období a na denní dobu, že jste s plynutím času svázaní a vše mu podřizujete v pravidelném rytmu. U nás ale žádný takový rytmus neexistuje.

Tak podle čeho se řídíte?

Je jasné, že někdy je třeba určit si časový bod - například pro nějaké pravidelně opakující se akce, pro čas schůzky apod. Ale podobně jako tu nejsou třeba žádné jízdní řády, tak i toto je bez problému, navíc nejsou třeba ani žádné komunikační prostředky. Běžně se používá telepatie - čtení myšlenek. Někdy ale může být rychlejší používat řeč, protože i telepatický přenos vyžaduje určitou menší dávku koncentrace - zvláště na nižších astrálních úrovních. S plánováním to vypadá takto - například - chceš uspořádat nějakou oslavu a pozvat lidi. Nic se neplánuje předem, nikdo neříká že nemá čas, protože toho je tu tolik, že všechno lze odložit. Jednoduše vyšleš myšlenku k pozvání všem přátelům a ti se shromáždí v zápětí u tebe, pokud chtějí. Mnoho věřících lidí pokračuje například v tradici nedělních bohoslužeb i tady. Ale žádné neděle tu neexistují. Farář si tedy sám podle svého vnitřního pocitu určí, kdy dozrál pravidelný interval a čas ke svolání věřících do kostela. Neexistence času je také důvod proč i při návratech médií do jejich minulých životů bývá obtížné říct, ve které době se nachází. Často ji nedovedou vůbec určit, zvláště při návratech do éry Atlantidy, kdy byl čas jiný, než dnes.

Takže žádné projevy času zde neexistují...

Ano, na onom světě neexistuje ani střídání dne a noci. Nebe je tu neustále jasné a čisté, prozářené šedomodrým průzračným svitem. Či spíše úsvitem. Vlastně všechno je tu prozářené a žádné stíny jako v 3D realitě tu neexistují – jako kdyby všechny bylo zdrojem světla a vyzařovalo. Proto pokud se pohybujete ve fyzické rovině, nepoznáte odsud snadno, je-li na Zemi noc nebo den. Ledaže jsou třeba vidět rozsvícené pouliční lampy - pak je jasné, že bude noc. Není tu žádné slunce, všechno je ozářené stejným, rovnoměrným svitem zářícího nebe. Střídání ročních období, změny klimatu a počasí tu samozřejmě neexistují, neprší tu, nevane žádný silnější vítr, nesněží. Normálně je tu stále něco jako příjemné slunečné léto, ale ne horké a s ostrým sluncem. Změny klimatu a počasí tu mohou být pouze výrazem našeho duševního stavu. Když se budeme cítit vyčerpaní, bez nápadů, v depresi a smutku, začne sněžit, všude kolem nás bude zima a během minuty léto skončí. To se ale stává jen v nižších světech. Ve vyšších nikdo takové pocity nemá.

Jak se pohybuje člověk, když opustí fyzické tělo?

Když ho opustí dočasně během spánku v éterickém těle, nebo jen v astrálním, když se zbaví i éterického? Pohybuje-li se člověk ve svém éterickém těle na Zemi, umožňuje mu letět éterem rychlostí až 300 km /s. Vidíš tedy, že celou zeměkouli můžeš obletět za chvilku, pokud chceš jako duch létat vzduchem. Toto tělo je tak jemné, že necítíš žádný odpor vzduchu. Pokud si na onom světě chceš někoho přivolat, stačí na něj intenzivně myslet a objeví se vedle tebe. Tvoje myšlenka ho přitáhne gravitační silou. Je-li to akutní, lze k tomu použít i zvukový signál. V éterickém těle ale po zemi nechodíš, pokud se pohybuješ po astrální rovině Země, je toto tělo velmi lehké, takže po zemi jen pluješ, vznášíš se asi 30 cm nad ní, gravitace na něj působí už jen velmi slabě. Nikdy se ani neunavíš, není třeba odpočívat, každé činnosti se můžeš věnovat nepřetržitě, jak dlouho chceš. Pohyb v éterickém těle může být zpočátku velmi těžkopádný a neohrabaný, než si na něj zvykneš a přijdeš jak na to. Není to právě snadné, když jsi byl zvyklý na chůzi fyzickým tělem a pohybuješ se spíš jako opilec. Navíc éterické tělo podléhá efektu setrvačnosti. Do pohybu je uvádí tvoje myšlenka a právě ta má tento efekt. Když se zastavíš, ještě krátce pluješ. Jakmile se ho ale naučíš ovládat, zjistíš, že tvůj pohyb je zcela neomezený. To znamená, že můžeš cestovat i fyzickým vesmírem třeba i miliardy světelných let daleko v jednom okamžiku.

Pokud se pohybuje v astrálním těle, může se samozřejmě pohybovat jak chce. Ať už chůzí, běháním, plaváním nebo dokonce létáním. Žádné dopravní prostředky tu nejsou třeba, pokud si ovšem někdo nevymyslí třeba auto, aby se v něm jen tak projel, což je samozřejmě možné. Nejčastěji se přesouváme pomocí myšlenky. Jsme například doma a pomyslíme si, že bychom si přáli být v knihovně - a v tu chvíli tam jsme. To je samozřejmě nerychlejší. Pokud se přemisťujeme někam hodně daleko, je to jakoby tě nějaký „vzdušný vír“ vzal a hodil hyperprostorem na to místo. Pokud ale chceš můžeš vnímat i krajinu a vzdálenost, kterou takto proletíš. Někdy ale je to tak rychlé, že je lépe se vůbec nedívat a na chvíli zavřít oči. Nebrání nám to ale v tom, abychom se pohybovali také "normálně" a třeba si vyšli na procházku, projeli se autem nebo plavili na jachtě.

Zjistíš, že tvůj pohyb nijak omezen není, pouze v případě, že jsi ještě v těle a žiješ, a na onom světě jsi pouze v době, kdy tvé tělo spí. Do té doby, než zemřeš jsi spojen se svým fyzickým tělem šňůrou. Tato šňůra je však téměř neomezeně elastická, takže se dostaneš kamkoli, aniž by se přetrhla nebos ji cítil. Je složena z velkého množství vodorovných vláken, silná asi pět cm a spojená s tělem v horní části zad, uprostřed lopatek. Tato šňůra zajišťuje, aby hrubohmotné tělo zůstalo naživu i v případě, že se astrální tělo oddělí, neboť prostřednictvím něho duch oživuje hmotu. Dojde-li k jejímu přetržení, tělo neodvratně umírá.

Pokračovat