Démoni a psychika

Co jsou démoni?

Démoni jsou totéž co fantomy, ale s jedním podstatným rozdílem. Jsou to myšlenkové formy a komplexy, které jsou nabité silnými emocemi. Ať už zlými nebo dobrými. Podle toho jsou dobří nebo špatní a podle toho působí na druhé. Kromě komplexů negativních emocí – démonů, existují totiž i komplexy nabité kladnými emocemi. Ty se však vyskytují méně často a ani nemají žádné jméno. Také tyto myšlenkově emocionální útvary se mohou spojovat a vytvářet větší a silnější formy. A mohou předstírat jakoukoliv skutečnou nebo bájnou bytost anebo i třeba úplně amorfní hmotu. Protože mají tyto astrálně-éterické útvary většinou velmi nízké vibrace, je možné jě někdy i nafilmovat nebo vyfotografovat, přestože pouhým okem zpravidla viditelné nejsou. Ti, kteří astrální prostor neznají a nahlédnou sem třeba poprvé během svého života, domnívají se, že jde o nějaké skutečné bytosti.

Protože jsou produktem lidských emocí, mají mnohem delší životnost, než fantomy. Emoce se totiž nezmění tak rychle, jako myšlenka. A někdy to trvá hodně dlouho. Připomínají však zcela reálné a živé bytosti, které si žijí svým vlastním samostatným životem, dovedou své původce a jim podobné svádět na scestí a dokonce je i zcela posednout a znemožnit jim svobodný projev. Lze říct, že jsou takovými odštěpky vašeho „JÁ“. Čím více máte takových odštěpených já nabitých negativními emocemi, tím omezenější je vaše svobodná vůle a tím jste blíže k psychickému kolapsu, protože jste jejich otroky.

Kolik je na světě druhů lidských emocí, tolik je druhů démonů… Máme démony žárlivosti, méněcennosti, alkoholismu, sexu, nejrůznějších závislostí, závisti, nenávisti atd. Psychický kolaps, kdy je člověk totálně ve vleku démonů, bez vlastní vůle může mít různé podoby, od různých psychických chorob a poruch až pro nejrůznější závislosti. To je posedlost démony, tzv. nepravá posedlost.

13

A skutečná posedlost?

Při skutečné posedlosti se snaží cizí duch obsadit tělo původního majitele a toho z něho vytlačit – v jednom těle pak mohou existovat dvě i více osobností, které mezi sebou mohou soupeřit o vládu nad tělem majitele. Žádná posedlost tzv. ďáblem či Satanem jako nějakou konkrétní bytostí ale neexistuje, to je myšleno obrazně. Je pouze posedlost démonem nebo zlým duchem. Jsou samozřejmě i případy, kdy reptilní bytosti nepřátelské člověku mohou využívat lidská těla a fungovat jako lidí, ovšem to není posedlost, ale jiná kategorie. Stejně tak jako dálkové ovládání lidí pomocí technologií a myšlenek. Takto reptiliáni využívají těla právě zemřelých (odsud legenda o upírech).

Pořád mi není moc jasné, jak ti démoni vznikají?

Mluvili jsme o tom, že na a onom světě existují jen společenství vzájemně sympatických, resp. duchů podobného založení. Dokud jste v těle, tak tomu tak být nemusí, ovšem i tak samozřejmě máte pocity vzájemné přitažlivosti nebo odpudivosti. Vaše myšlení a cítění vytváří různé druhy těchto bytostí, od démonů, až po ty dobré, které nemají jméno. Tyto bytosti, které si vytváříte, si žijí svým vlastním samostatným životem a ovlivňují pak vás nebo jiné. Jinými slovy tedy démoni vás spoutávají a zotročují, zatímco ty dobré bytosti vás vedou správným směrem. Každá taková bytost není nic jiného než zveličená, stokrát opakovaná myšlenka nabitá nějakou doprovodnou emocí. Podobně jako Bůh má schopnost tvořit jiné bytosti, mají i tyto bytosti tuto schopnost zděděnou. I když samozřejmě v mnohem menší míře. Touto schopností je právě více či méně samovolné vytváření takových bytostí, jako jsou démoni nebo pozitivní bytosti (pro ty neexistuje jméno). Některé bytosti (jako Šediváci) umí tyto nižší bytosti projektovat záměrně. A mohou je projektovat i do hmoty – pak jim říkáme bioroboti. Ale nejsou to samostatné bytosti s vlastním vědomím. Jejich vědomí je pouze jen jakýmsi prodlouženým paprskem jejich autora. Jsou to skutečně jen roboti, ať už hmotní nebo energetičtí – bytosti předstírající život.

A jaký nás tyto útvary mohou ovlivňovat?

Myšlenky a jejich démoni se navzájem přitahují, shlukují a vytvářejí větší a mocnější síly, které jsou schopny ovlivnit i fyzickou realitu. Nejenže si vytváříš svoje démony, ale podle svého myšlení a cítění jsi přitahován i démony (resp. pozitivními útvary) jiných lidí. A sám zrovna tak myšlenky sám vysíláš, ty si pak hledají vhodné příjemce, jsou jimi přitahováni tak dlouho, dokud se s nimi nesplynou. Čím více lidé má podobné myšlenky a pocity, tím větší a mocnější shluky těchto útvarů vytváří. Někdy mohou být dokonce tak mocné, že mohou způsobit i katastrofy ve fyzické realitě.

V každém případě síla myšlenek je to, co aranžuje vaši fyzickou realitu, i když se to neprojeví hned, jako v astrálních světech. Když budeš na něco vytrvale myslet a věřit tomu, můžeš způsobit, že se to doopravdy stane. Nebo na něco myslíš nebo máš nějaký silný pocit a najednou přitáhneš člověka, který ti nevědomky řekne něco, co řešíš, až máš třeba pocit, jako bys ho znal nebo jako by ti četl myšlenky. Zdá se ti, že ti ho Bůh přihrál a že je to Boží prozřetelnost – nikoli je to právě a jen síla myšlenek a pocitů, které se přitahují. Démoni jsou produktem negativních myšlenek a emocí, dobré bytosti zase těch pozitivních, které mohou být třeba i modlitbě, pokud vychází z čistého srdce a je upřímná, vyrábí bytosti, které vám pomáhají a které vás vedou.

Sympatie a antipatie vzniká mimo vás, v prostoru vašeho emocionálního těla, ze kterého tyto bytosti čerpají energii. Všechno se navzájem přitahuje právě prostřednictvím této energie. Vámi stvořené bytosti přitahují jiné podobného druhu jiných lidí a naopak vy sami jimi jste přitahováni těmi cizími. Jsou to takové neviditelné mentálně emocionální proudy, které, pokud byste opustili své tělo, byste mohli vidět jako zcela konkrétní útvary nebo bytosti.

To chápu, ale co nesympatie? To je přece síla odpudivá.

Jen zdánlivě. Ve skutečnosti je nesympatie jen obrazem té části já sama sebe, kterou nemáš rád. Člověk, který je ti nesympatický ti tak vlastně nastavuje zrcadlo. Možná se divíš, jak to že přitahuješ nějaké divné typy lidí. Ale jak vidíš, i antipatie je vzájemná přitažlivost. Tito lidé mohou být jinak úplně jiní, ale jsou to někteří podobní démoni, které máte společné. Proto vás přitáhly dohromady.

Můžeš mi ty démony více přiblížit, mají inteligenci?

Řekl jsem, že jsou to odštěpky lidských duší. Vidíš tedy, že nejen vyšší bytosti, ale i lidé mají moc vytvářet živé bytosti. Podobně Bůh stvořil nás, lidské duchy. Také my jsme jeho odštěpky. Démoni, které sis vytvořil, jsou útvary tvého vlastního já – nic jiného. Jsou také tím, co se ti většinou předvádí ve tvých snech, v němž ti promítají své filmy. Chceš-li poznat sama sebe, poznej tyto bytosti. Jsou řečí tvojí duše. Vlastní inteligenci ve smyslu svobodné vůle ale nemají, proto mohou být využívány a manipulovány také vyššími bytostmi, které jsou lidem nepřátelské. Nízké astrální (antihmotové) úrovně jsou jich plné, jsou všude kolem vás a hladové číhají na každého člověka, na kterého by se mohly přilepit, parazitovat na něm a odebírat jeho energii, aby neztratily sílu a nerozpadly se. Je to jejich potrava.

A jak vypadají?

Mohou předstírat jakoukoliv podobu. Ta se vytváří automaticky, často na základě archetypálních vzorů v kolektivním vědomí lidstva. Tyto bytosti nemají takovou inteligenci, aby se mohly sami svobodně rozhodovat, jakou podobu na sebe vezmou. Opravdu nemají žádnou svobodou vůli, veškerou životní energii, rozum i inteligenci čerpají od lidí od kterých se vyživují, na kterých parazitují a jejichž identitu kradou. Jsou to jen přeludy, části vaší duše, kterým jste díky svým hříchům, negativním postojím a myšlenkám dovolili, aby se od vašeho já odštěpily a jednaly nezávisle na vaši vůli. Jsou vlastně takovým odpadem, který vytváří to, čemu říkáte karma. Vy tento odpad vytváříte a pak vás zahlcuje, zotročuje a ovládá. Není podstatné jak tyto odpadky vaší duše vypadají, jestli jako hadi, červy, smrduté lepkavé bahno, létající draci nebo co já vím. Všechny tyto útvary perfektně zapadají do prostředí astrálního světa a spoluutváří ho – jinými slovy, jsou jeho přirozenou součástí.

Jak se zbavit démonů

Důležitější je v první řadě žádné démony nevytvářet a nedávat jim prostor, aby parazitovaly na vašich duševních energiích. Nevstupovat s nimi v žádnou komunikaci, ani mentální, protože tím jim naopak dáváte prostor, aby vás mohli ještě více ovládat. Nejsou to bytosti hodné jakékoliv komunikace, i když vykazují a předstírají inteligenci, jsou to stále jen přeludy. Zatímco fantomů je jednoduché se zbavit, protože jsou to jen myšlenky a mohou zmizet, jakmile jejich autor změní téma svého myšlení, s démony jakožto emocionálními útvary je to mnohem těžší, protože mají do značné míry setrvačný, samostatný život, který prostě nelze jen tak zničit a eliminovat, pokud nemáte určitě duchovní zkušenosti jako mistři. Jejich „život“ je samostatný a nezávislý do té míry, jak silná je emoce, která je vytvořila. Zmizí, až tehdy, dokud jim dojde palivo, respektive autor, který je vyživuje. To je však jen zřídkakdy, protože takový útvar přitáhnou jiní lidé, na které se nalepí a pak ho vyživují zase oni. Alespoň však přestane ovládat svého původního autora, na kterého se již nemůže uchytit, protože mezi tím zcela změnil své myšlení a cítění.

Musíš získat převahu pozitivních bytostí, které tyto démony eliminují. Toto nejrychleji docílíš ve spojení s Bohem a otevření se jemu, který je absolutním pozitivem. Varuj se všech negativních myšlenek a pochybností a máš vyhráno. Nesmíš ovšem ztratit trpělivost. Tito dotěrní paraziti se velmi vytrvale snaží člověka mentálně a emocionálně ovládat a jsou v tom velmi úspěšní. Čím usilovněji se jich ale budeš chtít zbavit a utíkat před nimi, tím spíše je budeš přitahovat. Mají rádi, když s nimi lidé bojují a třesou se před nimi. Nejlepší obranou je proto ignorovat je, myslet pozitivně, vzdát se všech závislostí a nikdy proti nikomu a ničemu nepřechovávat v sobě negativní emoce – ty jsou největším jedem – energií, která je vytváří a vyživuje. Každá nenávist, závist, zloba je pro ně obrovským zdrojem výživy. Velmi nebezpečné jsou i pocity nadřazenosti, povýšenosti, arogance, nezřízenosti, domýšlivosti, strachu, žárlivosti – zkrátka všechny negativní mentální a emoční vzorce. To jsou dokonalé projekty pro jejich tvorbu. Existuji různé meditační a duchovní způsoby, jak se zbavit démonů, posílit svoji auru a energetický světelný obal, ale pokud po jejich odstranění nezměníš svoje postoje, rychle se zase vrátí a přivedou další svoje kamarády tak že jsi tam, kde jsi byl.

Takže démoni jsou cestou do pekla…

Jistě. Démoni jsou zkrátka emocionální formy vzniklé chybnými postoji (hříchy) – negativními myšlenkami a emocemi (závist, žárlivost, nenávist, zloba, svár, nestřídmost, lež, touha po moci, sobectví, tvrdost, chladnokrevnost, vulgárnost, hrubost, nestydatost apod.). Způsobují strach, nervozitu, depresi, skleslost. Tím ale v pekle neskončíš. Vždy máš čas si svůj omyl či hřích uvědomit a vydat se správnou cestou, kterou je láska a odpuštění. Démoni, které si sám vytváříš nebo je přitahuješ, ti jen pomáhají a zkouší tě. Jakmile se jim ale začneš bránit a bojovat proti nim, narůstají na síle a zvětšují se, protože je to další chybný postoj, který je přiživuje.

S démony je třeba jednat s despektem a lhostejností. Vůbec nejlepší způsob je s nimi jednat s láskou. Dát jim naopak volný prostor a nechat je, dokud se nevyčerpají a nezmizí. Zásadně démonům nenadávej a nebojuj s nimi – je to předem prohraný boj, protože jsou odštěpenou součástí tvého já. Tím bys jen bojoval sám se sebou. Tak můžeš dospět pouze k duševnímu rozpadu, schizofrenii nebo jiným psychickým poruchám. Avšak budeš-li se k nim chovat s láskou, budete-li milovat všechny své negativní myšlenky a emoce, totálně je zbavíš síly a moci. Nauč se milovat své démony a staneš se pánem sama sebe. Tak nebudeš žádné démony vytvářet, a pokud přece, brzy zase zmizí, jen co otestují tvůj pozitivní postoj. Budeš-li je však nenávidět, budeš jejich otrokem, štvancem a oni s tebou budou mávat, jak se jim zlíbí. Poženou tě přímo do pekla.

A jsou jen moje?

Jsou to všechny produkty, které se tě nějakým způsobem týkají. Mluvíme o nich sice z hlediska jejich autorů, tedy těch, kdo je stvořili, ale protože se navzájem spojují, vytvářejí nové formy, mění se, přisávají se na jiné lidi, kteří je zase šíří dál a s původním producentem už nemusí mít nic společného, není to přesné. Mohou to být společné produkty, velké třeba centimetr, ale i kilometr.

Znám lidi, kteří nemají žádné negativní vlastnosti, ale přesto jsou ovládáni démony..

Ovšem, démoni mají snahu parazitovat na komkoliv, jen když ho mohou ovládat. Mohou se tedy přichytit i na lidi, kteří přímo démony nevytváří. To je ale jen zdánlivé – souvisí to s mnoha bolestnými a nepříjemnými zážitky, které člověk prožil, stejně jako s potlačenými negativními emocemi, energií uhranutí, kleteb, apod. Vše jsou to kumulace negativních energií, které vytváří démony. Negativní emoce vytvoří démona i tehdy, když se člověk nakonec dovede ovládnout a nic špatného neprovede. Působí ale už myšlenka. Proto Ježíš řekl, že už ten, kdo ve svém srdci špatně smýšlí, hřeší. I kdyby nic špatného nedělal. Je mnoho dobrých lidí, kteří by nikomu neublížili, ale jsou plni strachů, obav, negativních emocí. To vše vytváří démony, které je spoutávají. Jen je to jiný typ démonů, než ty, které vytváří lidí agresivní a bezohlední.

Zatímco těm vyhánění démonů nepomůže, u těch prvních může mít smysl. Základem je tyto démony přijmout, porozumět jim. Nebojovat s nimi, neodmítat je. Člověk musí umět milovat a přijímat sama sebe. Pokud to dokáže, i tito démoni ztratí sílu a zmizí. Musí na sobě pracovat, znovu se vracet k bolestným událostem, znovu je prožívat, pochopit, proč se staly, jaký měla tato karma smysl a co nám situace, které nám přinesly tolik bolesti, chtěly říct. Všechny tyto negativní situace znovu prožít, zpracovat je, definitivně je vyřešit.

Nesmíte v sobě chovat žádný vnitřní konflikt, žádnou starou nevyřešenou, potlačenou emoci, žádnou potlačenou bolest, nic před čím utíkáte, co sami před sebou skrýváte, čemu se vyhýbáte. Jen tak budete svobodní od démonů. Nestačí tedy mít jen čisté svědomí, je třeba mít i vyřešenou minulost. Ostatně k tomu slouží zpověď – svátost smíření. Není tu proto, že by trestající Bůh hladově číhal na vaše hříchy, či proto, aby si církev udržovala svoji moc nad svými ovečkami a mohla s nimi lépe manipulovat. Takto vidí Boha ti, kteří jsou sami posedlí démony strachu a touhy po moci. A ani nemá vůbec žádný smysl vykonat nějakou automatickou zpověď proto, abys splnil nějakou povinnost. Milovat je především sloužit. Záleží jen na vás, zda chcete být otroky těchto přeludů, které vás svádí na scestí, promítají vám falešné virtuální reality a ovládají vás. Nejvíce ovládanými bývají často ti, kteří se považují za velké vůdce. Každý démon je překážkou mezi tebou a vyššími světy – zaclání tvému výhledu jako šmouha na předním skle tvého auta. Snaž se ho proto mít vždy čisté, jen tak pojedeš správným směrem a nikoho nepřejedeš.

Jak se na mě přichytí démon cizího člověka?

Jednoduše. Mluvíš-li o démonech, vezmeme si jako příklad nějakého silně nesympatického člověka, kterého potkáš a máš s ním co k dočinění, tento člověk tě nějakým způsobem ovlivní, nějak se tě dotkne, nějak na tebe zapůsobí. Jak se to stane? To je proto, že jeho démoni mezi tvými našli svého kolegu, tedy podobného démona, který způsobil tu odezvu. Kdyby mezi nimi nebyl ani jeden takový podobný, nenastala by žádná reakce a dotyčný člověk by na tebe nijak nezapůsobil. Tato reakce pak v tobě rozpoutá další reakce a vnitřní konflikt. Pokud tento konflikt zvládneš a zpracuješ, pak je tento démon poražen a s ním i tvůj vlastní, který dotyčného kolegu přitáhl, navzájem se eliminují a rozpustí. Situace je vyřešena a tento nesympatický člověk, který ti nastavil zrcadlo ti vlastně pomohl. Jiná situace ovšem nastane, když tuto situaci nezvládneš. Pak tito démoni, tedy tvůj a toho člověka se spojí a vznikne velký démon, který může dále růst. Napětí mezi tebou a tím člověkem roste a přitahuje další podobné lidi s podobným napětím a emocemi, kteří si pěstují podobné démony. Tak zjednodušeně řečeno vznikají konflikty a války.

15

To je posedlost démony, a co tedy posedlost duchy?

Při skutečné posedlosti se snaží cizí duch obsadit tělo původního majitele a toho z něho vytlačit – v jednom těle pak mohou existovat dvě i více osobností, které mezi sebou mohou soupeřit o vládu nad tělem majitele. Jestliže zdravý, zdravě sebevědomý a čestný člověk si žádné démony nevytváří ani žádné nepřitahuje, podobné je to s duchy, kteří si hledají vhodného člověka, jehož tělo by mohli posednout a užívat jako svůj nástroj k působení v hrubohmotném světě – tedy ke svým zvrhlým choutkám a neřestem, které coby duchové bez těla nemohou provozovat. Člověk nikdy není sám, kromě toho, že má svého ochranného anděla, má na onom světě i mnoho sympatizantů, kteří ho odtamtud podporují, ale i své odpůrce, kteří se ho snaží svést ke zlu. Často člověku vnuknout nějakou myšlenku a ten se pak domnívá, že je to jeho nápad. Duchové mohou posednout jen duševně, morálně, mravně (a nejlépe i fyzicky) oslabeného nebo nemocného člověka, protože má otevřené duševní tělo a je snadno přístupný. Mohou být ale i jiné důvody posedlosti – zpravidla nevyřízené účty s nějakým člověkem, bez ohledu na to, zda ten člověk žije, nebo je mrtev. Jeho duch na vás působí v obou případech.

A co je to duševní nemoc?

Posedlost a duševní nemoci spolu velmi úzce souvisí a často se prolínají. Dalo by se říci, že posedlost je průvodním jevem a následkem duševní nemoci a naopak. Klasifikace duševních nemocí a stanovení diagnózy je vždy velmi obtížné, protože v mnohých případech se kryjí a mnoho postižených má příznaky vícera symptomů. V první řadě je třeba najít původ. Pokud je fyzický, nemusí jít o vždy duševní nemoc. Na druhou stranu však o duševní nemoc jít může a může se v ní rozvinout. Hranice mezi normalitou a duševní abnormalitou je velmi nejasná a neurčitá (pozor duševní abnormalita není ještě totéž co nemoc – tedy klinický obraz). Mnoho duševně narušených, ba i nemocných může žít zcela bez povšimnutí považováni za zcela zdravé, ale při bližším seznámení nám dojde, že vykazují určité poruchy osobnosti, úsudku a vnímání. Pak se také můžeme ptát, kdo z nás nikdy takové nevykazuje a komu nikdy „nepřeskočilo“?

K duševní nemoci může přispět geneticky daná duševní a nervová labilita a přecitlivělost, nezvládnuté zátěžové životní situace, ale i fyzické narušení. A samozřejmě nesprávné životní postoje, zvláště lžeme-li a podvádíme. To je ten nejlepší způsob, jak ztratit smysl pro pravdu, jak začít lež považovat za pravdu a uvěřit v ní, jak přestat rozlišovat mezi dobrým a zlým a stát se schizofrenikem. Člověk nezvládne svůj život a stane se pouhou loutkou – loutkou svých bludů, falešných představ, démonů, předsudků, podezíravosti… Nakonec přestane věřit sám sobě, začne vidět věci, které nejsou, začne mít halucinace a propadne se jako černá díra do svého vnitřního světa, odkud už není žádné spojení s realitou, kterou tvrdošíjně odmítl přijmout. A to nemluvíme o tom, že se na něj přilepí spoustu jiných duší. Pohybuje se pak na pomezí mezi životem a smrtí, mezi realitou a oním světem, které se mu pletou dohromady. Je to útěk ze života.

To je ale spíš duchovní porucha…

Ne vždy, ale někdy ano. Takoví lidé pak nejsou duše nemocné, jak je nazýváme my, ale prostě si vybrali tento způsob cesty a je to jejich stupeň duševního a duchovního vývoje. Ztratili tu schopnost vnímat dostatečně druhé duše a žijí ve svém vlastním uzavřeném virtuálním světě s vlastními pravidly, protože jsou příliš zaujatí sami sebou. Všechno jejich myšlení a vnímání se točí kolem jejich vlastního JÁ. Přestali věřit, že to co je mimo jejich já, je dostatečně „reálné“, hodnotné a věrohodné. Žijí mimo reálný svět tady i na onom světě. Po odložení těla se zbaví problémů, které jim způsobovalo a které si poškodili nesprávným myšlením, ale jejich styl života se mnoho nemění.

Někteří z nich si to vůbec neuvědomují, ale ti pokročilejší, začínají v očistci již procitat ze svého bludu a přichází ke konfrontaci s realitou, které se však někdy až hystericky a křečovitě brání. Tato zaujatost svým vlastním světem a neschopnost přijmout realitu je základem všech poruch, které nazýváme jako duševní nemoci. Je to záležitost jejich víry, protože věří jen ve své vlastní ego a svůj svět. Někteří mají strach z reality, proto si vytváří svoji, do které se utíkají, jiní se do ní utíkají více proto, že věří tomu, že jen ta jejich je správná a nechtějí vzít na vědomí, že je to blud. Duševní nemoc není nemoc v pravém slova smyslu, protože duše nemůže onemocnět, pouze tělo. Není to ani tak nemoc, jako spíše jejich zatvrzelá, slepá a zbloudilá víra, ke které je přivedl strach a pýcha. Spíše než duševní nemocí bychom tom měli nazvat poruchou osobnosti, i když to je často totéž.

Jak vzniká?

Duševní porucha vzniká v okamžiku, kdy si člověka začíná plést realitu se svojí vlastní vnitřní realitou, kdy přestane rozlišovat realitu od svých představ a démonů. Každý člověk má nějaké myšlenky, touhy, představy, vize… To je normální. Nenormální ale už není, kdy jej tyto produkty jeho vlastní já začnou ovládat. Když ho pak ovládnou zcela, ztratí dotyčný člověk kontakt s realitou a žije ve svém virtuálním světě, i když se myslí, že jedná správně. To je duševní porucha asi v tom nejběžnějším slova smyslu – tedy na hranici normálnosti a patologie, jakási šedá zóna, ve které se nalézá velmi mnoho lidí. K typické duševní poruše jsou samozřejmě nejnáchylnější lidé, kteří jsou citliví, senzitivní, mají nedostatek sebevědomí, nedostatečně se identifikují se svým já. A když tato sebeidentifikace pokulhává, propadává se dotyčný člověk do svých snů i v bdělém stavu, nejen ve spánku, jak je to normální u všech lidí. Vědomé já je zastíněno, nemá sílu se projevit, je rozloženo na více částí, ze kterých vnikají démoni – tedy odštěpky tohoto já, které si žijí svým vlastním životem.

Jak člověk pozná, že mu hrozí tato porucha?

Poruchu astrálního těla může způsobit i náhlý těžký duševní otřes nebo mít vzácně jinou závažnou a náhlou vnější příčinu. Největší předpoklady pro něj mají lidé, kteří se příliš zabývají sami sebou a svých okolím, vše berou příliš vážně, každou maličkost. Jsou velmi přecitlivělí, nedůtkliví, vše si vysvětlují po svém, za vším vidí spiknutí, napadení, ohrožení svého já. Trpí velkou nedůvěrou k lidem a ke všemu, jsou velmi podezíraví, jednají iracionálně, zkratkovitě, impulsivně, trpí velkými emočními výkyvy a změnami nálad, apatií, depresemi, euforií. To je začátek. V dalších fázích mohou mít vize svých démonů, slyšet je, hovořit s nimi. Mají pocit, že je všichni ovládají a řídí, že čtou jejich myšlenky, mohou jim přikazovat různé věci, apod. – žijí zcela ve virtuálním světě. Symptomy a projevy mohou být různé, ale to není až tak podstatné. Astrálně emocionální tělo je poškozeno a rozloženo. Spouštěč ve fázi oslabení může být různý, může to být psychický šok, ale může mít i jiné, i fyzické příčiny. Všechny tyto skutečnosti nedovolují duchu, aby mohl používat své tělo a projevit se.

Jaká je tedy léčba?

Duševní nemoc je nezřídka poruchou duchovní, tj. je následkem nesprávných postojů a negativního myšlení a je tak karmická, vniklá z toho, že dotyčný člověk nechtěl žít život v pravdě a upřímnosti a vědomě si vytvořil svoje vlastní pravdy – bludy, kterým pak uvěřil – ztratil schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží. Nelze ji tedy léčit, protože i když dosáhneme výsledků, pacient znovu upadne po čase do původního stavu. Vyléčení spočívá na pacientovi, jeho ochotě a vůli ke změně a je dlouhodobé. Často je jeden život na změnu málo a dotyčný musí projít mnohem delším obdobím pasivity a letargie, než znovu posbírá rozpadlé části svého já, probere se ze spánku a začne opět žít svůj život. Duševní nemoc je často jakási přestávka ve vývoji, který ho vypíná a která je takovou pojistkou proti tomu, aby si dotyčný člověk ještě více neškodil. Bůh mu tímto bere odpovědnost za jeho život a čeká. Je to vlastně milost. Jinak je ale léčba především práce s energií, v medikamentech samozřejmě nikoliv, ty mohou jen kromě vedlejších účinků a dalšího poškozování těla, jen otupovat vnímání a cítění. Tímto způsobem je možné i okamžité vyléčení, ale pokud jenemoc karmická, rychle se zase vrátí a nemá smysl. Jakmile člověka zbavíme jeho démonů, vytvoří si za chvíli nové.

Záleží tedy především na postojích samotného pacienta. Ani nejlepší doktor nic nezmůže, když chybí vůle pacienta se léčit. Mnozí lidé s duševní poruchou se naopak pokládají za zdravé, odmítají jakoukoli léčbu nebo si vůbec připustit, že s nimi není něco v pořádku. Buď svůj stav odmítají vzít na vědomí nebo si ho už ani neuvědomují a často obojí. Je to jak říkám určitá přestávka v jejich duchovním a duševním vývoji a na nich záleží, jak dlouho bude trvat. Je to většinou běh na dlouhou trať a často ne na jeden život. Navíc v případě léčby duševních poruch jsou ty vaše metody většinou nedostatečné, protože se skládají většinou jen tlumících prostředků, protože psychoterapie může být zpravidla účinná jen u poruch nervového charakteru (např. obsedantivně-kompulsivní porucha). Na onom světě však existují sanatoria, kde se těmto duším věnují a pomáhají jim znovu najít sama sebe, pokud chtějí.

Podobný případ jsou i mnozí bezdomovci. Často to bývají lidé, kteří se pro tento způsob života rozhodli proto, že jim vyhovuje. Vyjadřuje jejich já, jejich životní postoj, jejich životní pasivitu. Jako bezdomovci pak žijí i na onom světě. Obklopí se špínou a odpadky a žijí ve stejném prostředí, jako za života.

Slyšel jsem, že ale např. autismus duševní porucha není?

Ano, to je pravda. Autisté jsou pokročilé duše, které používají více částí mozku a více psychických schopností. Autisté nejsou mentálně hendikepováni, ale používají pouze 10% svého mozku. Autisté si přinesli své psychické schopnosti ze svých minulých životů, z vyšších dimenzí. Je to zkušenost, kterou si vybrali. Ve vyšších dimenzích je normální používat 100% mozku a psychické schopnosti jako je např. telepatie. Autisté jsou duše, které jsou poprvé na fyzické planetě a proto jsou zmatené, kvůli nižším vibracím. Je ale samozřejmě mnoho stupňů autismu.