Onen svět

Průvodce posmrtným životem a paralelními světy

Duševní porucha a posedlost

13

Mnoho lidí chápe duševně nemocné lidi jako těžce nemocné, ale myslím, že to není tak úplně pravda a v hloubi duše jsou vlastně zdraví, jen nepochopení. Všichni se ale asi shodneme na tom, že jsou vesměs skutečně těžko léčitelní. Proč?  Společným jmenovatelem většiny či mnoha z nich je změněná schopnost vnímání reality, respektive neschopnost jejího vnímání a kontaktu s ní. Tím ruku v ruce s duševními poruchami mohou jít i nejrůznější poruchy osobnosti a navzájem se kombinovat, takže někdy vůbec není snadné nebo možné přesně stanovit nějakou diagnózu podle nějakých škatulek. Projevy změněného stavu vědomí mohou být různé, nejen podle onemocnění, ale i samotné povahy takto postiženého.

Někteří, tedy těžké případy, jsou postižení, kteří jsou zcela mimo naší realitu. Nevnímají jí, mají svůj vlastní svět a vůbec nejsou schopni vnímat naší realitu a být s ní v kontaktu. S těmito lidmi není možná vůbec jakákoliv komunikace, jen je třeba hlídat, aby si nebo někomu jinému, neublížili. Většina postižených však do určité míry při smyslech je a nějakého kontaktu s naší realitou schopná je. Někteří z nich mohou dokonce budit dojem zcela zdravých či dokonce nadmíru inteligentních lidí, avšak teprve po delších zkoumání se zjistí, že jde o duševně nemocné lidi, či lidi trpící poruchou osobnosti. Patří mezi ně i velmi schopní a úspěšní lidé. Mezi normalitou a nenormalitou je totiž velmi tenká hranice, která mnohdy zůstává zcela skryta jak před samotným postiženým, tak jeho okolím, kteří ho prostě berou takového jaký je, protože už si na to zvykli a jeho chování, byť poněkud divné, u něho pokládají za normální.

Co ale ti, u který je jasné, že nějakou duševní nemocí či poruchou trpí, neboť je zjevné, že jejich chování není zcela v pořádku a domluva s nimi je velmi obtížná? Také tito lidé žijí uzavřeni ve svém zvláštním, odlišném světě a mají těžkosti rozumět naší realitě. Problém ale je, že nerozumí ani svojí vlastní, nevědí co se s nimi děje. Nechápou odkud se berou hlasy, které slyší, zatímco jiní ne, odkud se berou vize, které vidí, ačkoli jiní ne nebo nerozumí odkud se berou jejich nutkavé myšlenky, které je nabádají k nějakému jednání, o kterém jsou přesvědčeni, že ho musí vykonat, jinak se jejich stav zhorší nebo se stane něco zlého. Žijí ve změněném stavu vědomí, neboť (obyčejně následkem nějakého psychického šoku, fyzické nemoci, omamné látky, úrazu, apod.) došlo k dočasnému či trvalému poškození jejich astrálního těla, ve kterém vznikla trhlina.

Tím ztratili ochranu, která běžné, zdravé lidi "chrání" před záhrobním světem snů a démonů a která normálně odděluje svět živých a mrtvých - naší realitu od světa snů. Jako řeka, která odděluje dva břehy, jeden svět od druhého, jednu realitu, od druhé. Samozřejmě, materialisté a ateisté vám řeknou, že žádná taková realita neexistuje, že jde pouze o produkt mozku a fantazii. To však není pravda - jde o realitu stejně skutečnou, jako je realita fyzická a tito lidé nejsou "blázni" tak, jak se mohou jevit.

Pokud např. postižený kolem sebe rozhazuje rukama nebo boxuje do vzduchu, běhá kolem nebo hází na auta kameny, není to proto, že by jednal iracionálně. Z jeho pohledu vnímání reality se naopak chová velmi rozumě. Bojuje s nějakým démonem, kterého vidí, utíká před ním nebo se snaží ochránit jiné lidi před auty, ve kterých vidí třeba zločince, kteří jednou spáchat atentát. Jedná naprosto racionálně a rozumně. Nebo pokud buší pěstí do zdi, může zatloukat červy, které z ní vylézají. Nebo pokud vydává hlasité zvuky, může se snažit překřičet myšlenky, které se ho snaží nabádat k nějakému jednání nebo mu něco vytýkají, apod. Projevů je mnoho. Ne každý pacient má samozřejmě vize, kde jen skutečně jen o vtíravé myšlenky a pocity, kterým se nedokáže bránit a vzdorovat jim. Démoni nemusí být vidět ani slyšet.

Na druhou stranu, ale vzácně mohou být i cítit a fyzicky ubližovat. Postiženému se pak mohou třeba z ničeho nic objevit po těle modřiny, jizvy apod. a tento stav může být snadno zaměněn s tzv. pravou posedlostí, kdy člověka neobtěžují démoni, ale skutečné duchovní entity, které ovládají jeho tělo. Postižený však ale ve skutečnosti nemusí nic cítit, protože v těle není přítomen a ani si nic nepamatuje, pokud se vetřelce podaří vyhnat. Těchto vetřelců z astrálního a duchovního světa může být i více a mohou soupeřit i sami mezi sebou, kdo ovládne tělo a komu se z něho podaří vypudit jeho majitele. Takových duchů, kteří se snaží ovládnout těla žijících lidí je mnoho. Aby se jim to podařilo, hledají si lidi labilní, s oslabeným astrálním tělem, do kterého by se mohly dostat. Mají k tomu různé důvody: buď mají na dotyčného nějakou karmickou vazbu, mstí se mu nebo naopak ho sobecky milují a omezují, další chtějí využívat jeho tělo, aby mohli pokračovat v konzumaci svých smyslových požitků - k tomu si pak vybírají alkoholiky, sexuálně náruživé lidi, apod. Nebo se prostě chtějí jen demonstrovat a ukázat svoji sílu. Nebo se jen pobavit na úkor posedlého. Mohou tak činit jak bytosti z nízkého astrálního světa - padlé duše mrtvých lidí, tak bytosti duchovní - padlí andělé.

S mnohými pacienty není možné se o jejich potížích bavit třeba i jen proto, že se bojí nepochopení nebo toho, že by jim někdo radil něco, co nemohou splnit. Jsou prostě přesvědčeni o tom, že boj který vedou je jediný správný a možný. I když netuší, že čím intenzivnější je jejich boj s démony, tím více je posilují a dostávají se do začarovaného kruhu. Přesvědčit je o tom, že jejich postoj je špatný, bývá nemožné a nezbývá jen, než jejich citlivé vnímání tlumit léky. Jenže přes jejich nepříznivé vedlejší účinky žádnou léčbu neznamenají, pouze tlumí projevy poruchy. Současná materialistická medicína ovšem jiné prostředky nemá a zacelit trhliny v astrálním tělo neumí. A neumí to ani léčitelé. I když postiženého na čas zbaví připoutaných démonů, tito se brzy zase rychle vrátí. Nezbývá, než medikamenty podávat tak, aby měly co nejmenší nepříznivé vedlejší účinky, respektive bylo jich jen nezbytné množství a byly přitom maximálně efektivní - tj. dokázaly pacienta udržovat v přijatelném stavu.

S jinými pacienty je však komunikace možná. Tady je třeba se zaměřit na to a pomáhat jim v tom, aby dokázali porozumět sami sobě a svému stavu. Pokud jim budete říkat, že to co vidí, slyší a vnímají jsou jen bludy a výplody jejich fantazie, moc jim nepomůžete. Naopak se uzavřou do sebe a nebudou se s vám bavit. Musíte se jim snažit vysvětlit, a musíte to vy sami pochopit, že to co vnímají je skutečné a že tomu rozumíte. Ne proto, že jednáte z bláznem, kterému musíte kývat, ale proto, že to tak skutečně je. Musíte jim vysvětlit, že to ale mohou vnímat jen oni, protože jiní lidí nemají tuto schopnost. Musíte si jim snažit pochopit rozdíl, mez realitou, kterou vnímají a naší realitou. I když je to těžké, protože u nich obě reality splývají dohromady.

V některých případech však může být duševní porucha kombinována s jinou poruchou, např. mentálním postižením, poruchou emocionálního těla, autismem, apod. V takovém případě je opět komunikace velmi obtížná, ba nemožná. V mnoha případech mohou být tyto nemoci a poruchy karmické, tedy v důsledku genetické zátěže - jinými slovy je součástí dědičného hříchu a ani poškozený genom současné věda neumí spravit. Karmická nemoc, resp. důsledek dědičného hříchu nemusí vůbec znamenat, že by s přímo postižený nějak provinil a byl za to trestán, ale prostě to, že trpíme za hříchy našich předků, zatímco oni trpěly za hříchy svých předků, atd. A také to nemusí znamenat, že každá nemoc, která je karmická je vždy neléčitelná. Prostě je to nějaká nemoc nebo porucha, která se dědí. Nikoliv nutně z pokolení na pokolení, ale projeví se třeba jen v určité generaci, zatímco jindy genetická zátěž zůstane pouze latentní a nikdy se v nemoc nerozvine.

Pokračovat