Dva břehy

Odchod ze světa snů a příchod na tento svět

Když už se člověk rozhodne opustit svět pohádek a snů, udělat krok vpřed a přijít na tento svět, musí si po narození nějakou dobu zvykat na to, že už nežije ve světě pohádek a snů, ale v nové realitě. Ve světě neúprosných zákonů času, fyziky, zákonů logiky a rozumu. V realitě, kde má vše pevně dané místo, kde funguje vše zcela jinak – tak nějak omezeně, těžkopádně. Člověk se však obvykle nerozhodl přijít na svět za zábavou, ale proto, aby udělal nějaký duchovní pokrok, pomohl lidstvu či napravil své minulé chyby. A k tomu je nová, omezená realita ideální, neboť ho nutí komunikovat i s těmi lidmi, se kterými by jinak ve světě snů a fantazie nikdy nepřišel do styku – ať už proto, že jsou na vyšší duchovní úrovni, než je on, nebo naopak na nižší.

Dobou aklimatizace na nové podmínky v nové realitě je pro člověka dětství, neboť malý, racionálně zcela nerozvinutý mozek malému človíčku ještě neumožňuje rozlišovat a uvědomovat si, že již nežije ve světě snů a pohádek. Není proto správné je dětem předčasně brát a násilně je vytrhávat z objetí světa, ze kterého přišly, dokud samy nezjistí, že tato realita je poněkud jiná. Není to prospěšné a spíše jim to může v pozdějším vývinu ublížit – ba naopak, dospělí se mohou od dětí mnohému naučit, co už dávno zapomněli.

Jakmile člověk začne dospívat a člověk prochází pubertou, jeho mozek normálně přestane pracovat – již není schopen vnímat pohádkový svět, ale současně ještě není schopen racionálně chápat novou realitou. Je to kritické mezidobí chaosu, které se u některých jedinců projevuje relativně klidně, nicméně u jiných i velmi bouřlivě. Jakmile se člověk vyvine v racionální bytost, hrozí mu nové nebezpečí – totiž to, že na svět pohádek a snů zcela zapomene a přestane mu úplně rozumět, protože se silně upne na fakta, vědecká vysvětlení, logické argumenty – na racionální přístup k životu, čím si zablokuje přístup ke svému věčnému já, ke své duši. A nakonec uvěří, že žádnou duši nemá a že je pouze tělo, do kterého se ve skutečnosti pouze narodil a které přijal jako pouhý nástroj pro fungování v této realitě.

Odchod z tohoto světa zpět do světa snů

Když člověk tento svět racionality, logiky a fyzikálních zákonů opustí, čeká je opět adaptace, kdy si musí zvyknout, že již existuje v jiné realitě – ve světě snů a pohádek. Zákony rozumu přestávají platit a vše je ve snu, zlém či příjemném. Nejsou tu žádné státy, žádné jasné hranice, žádné politicky systémy ani jiné pevné body. Společnost je struktuovaná zcela jinak, přirozeným způsobem. V této realitě najdeme jen říše, kterým vládnou nelidské bytosti a člověk tu není pánem tvorstva jako na Zemi, ale spíše buď hostem nebo zdrojem.

Zatímco někteří se adaptují snadno a projdou na druhých břeh bez okolků, jiným to trvá velmi dlouho. A jsou dokonce i takoví, kteří si dodnes, stovky, tisíce pozemských let po své smrti, nejsou schopni uvědomit, co se vlastně stalo a v jakém světě se nacházejí. Někteří se stále jako duchové raději intuitivně drží v tomto světě, který odmítají opustit a někteří si odmítají i připustit, že již nežijí. Často se nemohou vzdát toho, co tu zanechali nebo mají oprávněnou obavu přejít na druhých břeh, protože správně tuší, že tam na ně čeká jejich neblahý osud. Přejdou-li na druhý břeh, vchází do temných světů. Jejich duchovní zatvrzelost a slepota v životě ve světě času a logiky totiž způsobila, že ve světě snů a pohádek nemohou vidět doslova nic a nalézají se v chladných temnotách bezčasí nebo vidí jen slabě a mlhavě, vnímají jen šero a odstíny temnot pitvorných, nehostinných, zrádných, chladných světů plných nejrůznějších démonů, plných neustálého strachu a boje o život.

Bloudí tu a bloumají jako živé stíny – pozůstatky často i dříve velmi významných osobností plných života a energie, kterou kradli jiným lidem které vykořisťovali. Bloudí tu jako zombie bez života, zoufale hledajíce jakýkoliv ukazatel cesty, světlo, teplo, lásku, náznak života… Kdyby kdokoli na Zemi mohl pohlédnout na realitu tohoto smutného světa, zjistil by, že jest to naprosto tristní, mučivý a depresivní svět bezútěšnosti, bezmoci a bezradnosti. Tito lidé lapeni v pasti temných zón světů fantazie a snů, kde neexistuje žádný čas a kde prostor nikde nekončí, zoufale natahují své ruce ze kterých se staly nevzhledné, pokřivené hnáty ke všemu, co jen vypadá jako světlo či náznak života. Ke každému, kdo tudy pod ochranou andělů jen prochází do vyšších oblastí světla. Ne každý kdo v těchto temných světech zabloudí ale zůstává naštěstí na věky.

Někteří tu zabloudí jaksi omylem, zamyslí se, uvědomí si své chyby, litují a dostanou se odsud poměrně rychle (jsou vyhozeni), zejména za přispění pozitivní energie přímluv jiných lidí či pomoci andělů. Avšak je pravda, že to trvá leckdy dlouho, než se lidé zamyslí, neboť na to nikdy nebyli zvyklí. Natož aby si připustili, že může být na jejich straně nějaký problém. Zvláštností těchto světů je možnost opakovaně zakoušet na vlastní kůži vše, co způsobili každému jednotlivému člověku, bez čehož se odsud nikdo dále nedostane. Zejména tedy, pokud někdo ublížil tisícům lidí, může tento sebeuvědomovací očistný proces trvat velmi dlouho a přesto nemusí vést k požadovanému výsledku probuzení duchovního vědomí a schopnosti sebereflexe. Podstatou očistného procesu je jak získání schopnosti rozeznávání dobra a zla, tak pochopení důsledků zla a nutnosti následování dobra. Možnost zakoušet na vlastní kůži to, co člověk způsobil jinému je nástroj k pochopení toho, že to, co člověk pokládal za dobro je zlo – a naopak.