Co je vesmír?
Vesmír je lokalita, ve které se nyní nacházíme. Fyzická, tvořená všemi námi viditelnými, hmatatelnými či alespoň vnímatelnými objekty, naše tělo, planety, vesmír atd. Náš vesmír je bublinou stvořenou z hmoty, která vytváří dva základní rozměry – čas a prostor a třetí, pohyb. Zde platí pevně dané fyzické zákony, se všemi známými rozměry vnímání času a prostoru, které nelze měnit a kterým jsme podřízeni. Čas a prostor je určován hmotnými objekty, které určují veškeré fyzické zákony (pokud by ve zdejší lokalitě neexistovaly žádné hmotné objekty, neexistoval by samozřejmě čas ani prostor). Přesto je zde pojetí času a prostoru pouze relativní a liší se podle hmotnosti fyzického (éterického) objektu (planety nebo hvězdy), tj. je na různých místech vesmíru odlišné. A nejde jen o čas astronomický, který je dán oběhem planety kolem své hvězdy a otáčením kolem své osy. Jde o skutečný čas. Ten je na každém vesmírném tělese jiný, podle hmotnosti hmoty. Právě gravitace a skupenství hmoty totiž určuje, jak rychle čas poplyne (tj. jak rychle způsobí fyzické opotřebení).
Jak funguje vesmír?
Menší bytost žije v té větší, od mikrokosmu až po makrokosmos, menší těleso rotuje a obíhá kolem většího, od Stvořitele až po nejmenší komety a smetí. Když začneš od Země, tak měsíc obíhá kolem Země, Země obíhá kolem Slunce, Sluneční soustava se svojí galaxií obíhá kolem svého centrálního slunce a všechny galaxie zase kolem centrálního slunce vesmíru. A celé temné vesmíry přechází do vyšších dimenzí vesmírů světla a ty obíhají kolem Světla, kterým je sám Stvořitel. Jedno obíhá kolem druhého, menší kolem většího. Větší řídí menší. Všechno takto obíhá a rotuje, ve vesmíru a jednotlivé vesmíry pak kolem nejvyššího slunce, světla, který jen Bůh. Centrální slunce je vždy centrum nejvyššího vedení dané oblasti určuje její evoluční vývoj.
Uprostřed každé, i vaší galaxie, je obrovská černá díra, je to kolem své osy rotující gravitační jádro, oboustranný trychtýř, ve kterém není žádná hmota. Je to hvězda, ale je tak velká, že je ve vaší fyzické realitě zhroucená do sebe, proto ji z vašeho vesmíru vidíte jen jako černou díru. Z našeho vesmíru ale naopak vypadá jako zářivé slunce. Toto gravitační jádro, kolem kterého obíhá celá galaxie, řídí její vývoj a určuje jednotlivé evoluční cykly, včetně jejích planet. Je to časoprostorový tunel do jiných dimenzí, i do vesmíru, který není temný, ale světlý a zářivý, i do světa antihmoty, do ráje.
Takže existuje způsob, jak se dostat do ráje skrze ní?
Pouze teoreticky. Do ráje se dostane každý, i bez průchodu červí dírou černé díry, pokud je to duchovně připraven. Jinak bys tu dlouho nepobyl a záhy by byl znovu odstředivou silou vypuzen ven. Černá díra by rozebrala tvoje tělo na atomy. Je tam dokonce takový tlak, že vše se zhroutí, i ty nejmenší rozebrané částečky. Jediné, co by z tebe zbylo je krátký záblesk. Ale vlastně ani to ne, protože na to jsi příliš malý. Musel bys být velký alespoň jako hvězda.
A kde bych tedy skončil?
Opět na onom světě, kde končí každý, kdo nemá fyzické tělo a nemůže do ráje. Pravděpodobně bys musel čekat na příležitost k inkarnaci. Každé takové vesmírné těleso je zároveň multidimenzionálním gravitačním centrem, které je společné pro všechny reality. Uprostřed vesmíru je největší slunce, které je velké jako polovina vaší galaxie, zde sídlí nejvyšší řídící centrum tohoto vesmíru a řídí jej archandělé. Nejvyšší andělské bytosti jsou nejen správci vesmíru, ale současně i jeho tvůrci. Mohou vytvářet a ovlivňovat reality, vytvářet energetické struktury hmoty, hvězdy, planety, různé struktury bytí a stavů, rozměry časoprostoru… Každý vesmír má takové řídící centrum, kolem kterého obíhají všechna menší slunce i se svými galaxiemi, stejně jako každá galaxie má centrální slunce s takovým řídícím centrem.
Jak vypadá konec vesmíru?
S dostatečně silnými dalekohledy můžete dohlédnout i na konec vesmíru, který je vzdálen miliardy let rychlostí světla. Ale nic tam neuvidíte, protože hmota se zde ztrácí a časoprostor se tak zakřivuje. Pokud byste se chtěli podívat na konec vesmíru, viděli byste, že hvězd je stále méně a také galaxií ubývá a ty jsou stále menší a menší, tedy tak jak vypadaly při vzniku vesmíru, ale dnes už dávno neexistují a přestože vidíte hvězdy, dnes už je i tam temnota. Propadali byste se do stále hlubších temnot v čase i v prostoru.
A co dál?
Dál nic. Dál byste jen kroužili kolem vesmíru, po jeho okraji. Pokud byste se chtěli dostat za jeho hranice, museli byste překonat únikovou rychlost gravitace hmoty celého vesmíru a to můžete jen zbaveni fyzických těl. Opět byste se ale dostali jen na onen svět, nikoliv do ráje. Tedy opět do světa snů – do světa vyšší astrální dimenze. Tedy svět, odkud většinou dočasně pocházíte, odkud přicházíte a kam se po smrti také vracíte. Zbaveni fyzického těla ovšem prolétnete ze Země až za hranice vesmíru rychlostí blesku. Pouze vaše fyzické tělo vás drží tam, kde jste, tak jako člun, ve kterém plujete, na hladině vody. Bez něj byste se ponořili do svého vnitřního světa.
Vnitřního světa?
Ano, bubliny vašeho vnitřního světa, svět fantazie, myšlenek a emocí – onoho svěat, ve kterém neexistují žádné hranice, čas, ani prostor. Nyní tento svět nemůžete vidět, protože vám v tom brání vaše tělo.
Ale jak mi v tom může bránit?
Protože když jste v těle, používáte ke svému myšlení mozek, ve kterém tak vzniká to, čemu říkáte vědomí. Vnitřní svět je však mimo oblast vědomí – je ve vašem podvědomí, které je součástí kolektivního vědomí jiných lidí a tvoří tak paralelní svět.
Nehmotný svět?
Ne, nehmotný pouze z vašeho úhlu vnímání. Zcela nehmotný je pouze duch, jakmile ale začne myslet a tvořit, projektuje svůj jemnohmotný svět, který je však stejně hmotný jako váš, pokud nemáte fyzické tělo.
Jak velký je vesmír?
Není nekonečně velký, nemá sice viditelné hranice, ale přesto má konec, stejně jako země nemá hranice a můžeme ji obcházet do nekonečna. Jediný rozdíl je v tom, že na Zemi žijete na povrchu koule, kdežto ve vesmíru uvnitř bubliny. Ta bublina má průměr několika desítek miliard světelných let a neustále se zvětšuje. Je tedy tak velká, že čím dále do vesmíru se díváme, tím méně vidíme jeho současní stav, ale pouze to, jak vypadal kdysi dávno, takže hvězdy, které nám svítí nad hlavami, tam ve skutečnosti už možná dávno nejsou, nicméně jejich světlo k nám stále ještě putuje.
Lze nějak překonat tak velké vzdálenosti?
I kdyby byly nejbližší civilizace od vás vzdáleny pouhých pár světelných let (a to by bylo opravdu za rohem), trvalo by vám pár lett se k nim dostat. A to ještě v případě, že byste letěli nejvyšší možnou teoreticky dosažitelnou rychlostí – tedy rychlostí světla. Pohybem to tedy možné není, i kdyby byl seberychlejší. Jedinou možností je využívat časoprostorové tunely – zkratky v časoprostoru nebo rychlost částic hmoty navýšit tak, aby byly rychlejší, než při nejvyšší možné rychlosti. Tímto způsobem můžete překročit hranice časoprostoru a prostorem „skákat“ – v okamžiku se přesouvat o miliony světelných let dále. Vyspělé civilizace k tomu používají kosmické lodě s gravitačními reaktory, které to umí, ještě vyspělejší k tomu žádné dopravní prostředky nepotřebují. Takto lze „cestovat“ nejen prostorem, ale i časem.
Takže to znamená opustit vesmír?
K opuštění prostoru Země potřebujete překonat její gravitační sílu, a stejně tak k opuštění vesmíru, tj. mít dostatečné zrychlení – únikovou rychlost, která převyšuje rychlost světla. Po překročení této rychlosti objekt natolik zvyšuje svoji frekvenci, že ztrácí svoji hmotnost a mizí, tj. přechází do onoho světa, hyperprostoru – mimo prostor a čas. Jedná se pak o dematerializaci, tedy odhmotnění – zrychlení frekvence atomů hmoty nebo naopak zhmotnění, zpomalení. Za hranicemi vesmíru je onen svět, odkud na tento svět přicházíme a kam se po smrti vracíme – prostorově řečeno.
To bych tam tedy mohl zůstat…
To ne, protože během inkarnace se můžete dostat pouze do tzv. astrálního světa – mezisvěta, nikoli tam, kam odcházíte po smrti svého těla. Byť již mimo časoprostor, stále se pohybujete ve světech gravitační hmoty, nikoliv antihmoty. Tento svět je uzavřen časoprostorovou sítí, kterou nazýváte akašická kronika. Je to zároveň taková hranice – vrchní ochranná slupka bubliny časoprostoru stvořená ze základní substance hmoty – z antihmoty. Sem mohou nahlížet jak inkarnáti, obyvatelé světa antihmoty, tak astrálního světa tedy ti, kteří zemřeli, avšak nemohou se zde s nimi setkávat. Toto omezení zmizí až po zániku vesmíru. Akašická kronika je také něco jako kompas a mapa, navigace se souřadnicemi v časoprostoru, takže nikdy nemůžete zabloudit. Můžete cestovat časem, ale zároveň nemůžete ovlivňovat budoucnost, ani minulost.
To je hezké, ale celkem k ničemu…
Pokud vás nezajímá poučení, ale chcete něco ovlivňovat, můžete tak učinit pouze na své výchozí souřadnici, ne jako návštěvník v jiném čase. Je to z dobrého důvodu – jinak by se celý časoprostor zhroutil jako černá díra sám do sebe. Není náhoda, kdo se kde a kdy narodil, jsou to jeho pevně dané inkarnační souřadnice a jeho místo, výchozí bod. Pokud by došlo ke zhroucení, znamenalo by to další katastrofu, která by už ovšem znamenala definitivní ztrátu identity všech lidí, bez zaručené možnosti návratu do ráje. Aby k tomu nedošlo, archandělé ihned po pádu prvních lidí a vzniku časoprostoru možnost neomezeného cestování časem zablokovali.
Tak to je pěkná sci-fi…
Ano, z hlediska vaší technické pokročilosti ano. Máte před sebou ještě stovky nebo tisíce let vývoje, takže je pravděpodobnější, než dříve, než této schopnosti dosáhnete, zničíte planetu a sami sebe. Dosažení takového stupně technického vývoje. Pak budete moci časem cestovat, ale nikoliv neomezeně tak, aby nedošlo k časovému paradoxu ve kterém byste se mohli setkat sami se sebou v jiném čase nebo měnit své minulé činy.
Ale teoreticky to možné je…
Není. Prakticky, kdyby tato možnost nebyla zablokována, byste k tomu mohli dojít. Ovšem okamžitě byste narazily, protože realita časoprostoru by se okamžitě zhroutila do sebe. Takže by k tomu nakonec stejně nedošlo.
Existuje více paralelních vesmírů?
Ano, ale jsou vyprojektovány z jiných druhů hmoty, mají zcela jiné vlastnosti a jiné rozměry. Projekce vesmírů a realit je tak složitá a náročná věc, že ji mohou provádět jen archandělé, nejvyšší prastvořené bytosti. Tento náš nekonečný vesmír je jen nepatrnou součástí nekonečna mnohem většího a toto nekonečno je stále nekonečnější. To, co nazýváte „nekonečným vesmírem“, je pouze nekonečně malým prostorem v prostoru nekonečně větším, než je vesmír. Sami dobře víte, že se vesmír rozpíná a znáte přibližnou dobu jeho vzniku a rozpínání. Víte tedy, že jeho průměr je tolik světelných let, kolik let se rozpíná. Musíme se smířit s tím, že nám nejsou dány schopnosti, abychom to mohli pochopit. Jinak bychom věděli, kdo je Stvořitel i jak vypadá. Tím se opravdu nemá smysl zabývat, neboť existují rozměry existence a života, které jsou vysoko nad možnostmi naší představivosti a chápání. Člověk který bych chtěl pohlédnout do tváře Boha, by úžasem zešílel. Lidský duch by vůbec takový pohled ani nevydržel a doslova by se vypařil. Kdyby se vás někdo pokoušel pochopit systém vesmírů bylo by to podobné, jako kdybyste své myšlenky chtěli vysvětlit červovi, který prakticky ani není schopen vnímat vaši existenci.
Přesto, zkus mi to aspoň trochu přiblížit
Řekl jsi, že věříš v nekonečno, že Bůh je nekonečný. Já říkám, že to, co nazýváte vesmírem je pouze nepatrná část mnohem většího celku. Vidím, že máš z toho divný pocit. Vidíš, už teď :-) Představuj si chvíli, že jsi maličký tvor v jediném atomu malého kamínku na vrcholu hory v rozsáhlém panoramatu pohoří. Představuj si, že jsi po mnohaletém velkém úsilí zjistil, že atom, o němž sis myslel, že je to celý tvůj vesmír, je ve skutečnosti obklopený dalšími atomy, dalšími složitými vesmíry. Pak objevíš, že existují biliony a biliony dalších vesmírů propojených dohromady a že všechny fungují navzájem ve vědomé jednotě ve hmotě nazývané kámen. A teď si představ, že zjistíš, že ten kámen je obklopený biliony dalších kamenů vytvářejících obrovskou horu a že ta hora je obklopena stovkami dalších…
To už stačí. Tohle už nezvládám!
[Smích.] No vidíš. To, čemu říkáte vesmír, je neuvěřitelně malá částečka skutečného vesmíru. Skutečný vesmír je tak rozsáhlý, že si to nedokážou představit ani ti nejlepší vědci, vaši největší myslitelé. Nikdo z nich nikdy nepozná jeho hloubku, jeho komplexnost. A nikdo z nich v žádném případě nedokáže pochopit jeho inteligenci. Nekonečná inteligence je pro vás tím, čím je pro červa váš největší génius – jen je to ještě bilion krát znásobeno. Tento vesmír není ani zrnko písku všech pouští světa a nejrůznějších vesmírů je víc, než je hvězd v tomto vesmíru. K tomu připočítej, že existuje nekonečně mnoho druhů hmoty a jiných fyzických rozměrů, než je čas, pohyb a prostor. Kdo ví, kolik takových rozměrů, kromě těchto tří, existuje. A to všechno je jen pouhým pouhým obrazem Boha. Vesmír skutečně není nekonečný, ale nekonečný je spíše možná počet vesmírů. Počet forem existence, forem hmoty a druhů bytostí. Hmotu lze rozkládat donekonečna oběma směry. Směrem k mikrokosmu i makrokosmu. Základní stavební prvky elektronů a protonů nejsou nejmenšími částicemi, jak se domnívá vaše věda. Tyto částice jsou složeny z dalších, ještě menších, tyto z ještě menších…. A naopak. Tento vesmír je součástí většího celku, tento celek ještě větší struktury atd. Je to něco nepředstavitelného, nemá to nikde začátek ani konec, protože základní stavební kámen toho všeho je myšlenka. Stejně jako v životě člověka.
Jak dlouho vesmír bude existovat?
Jak jsem řekl. Dokud se veškerá jeho energie nevyčerpá. Pak vychladne a zmizí jako pára na hrncem, která se rozplynula. To, co ho tvoří a drží po hromadě je energie hmoty. Vesmír, tedy hmota ze které je tvořen má omezenou životnost. Ani vesmír není věčný a nekonečný. Měl svůj začátek a bude mít i konec. Archandělé prý mohou životnost vesmíru prodlužovat, ale zda to mají v plánu a kdy vesmír skutečně zanikne, to nikdo neví. Nejspíše jen Bůh sám.
Ale myslel jsem, že hmota je věčná…
Hmota, ze které je tvořen váš vesmír není věčná, proto se vyčerpává, stárne a rozpadá se. Takový je zákon tohoto vesmíru.
Co určuje životnost vesmíru?
Jeho hmotnost. Životnost hmoty je taková, jak je tato hmota „hmotná“ a jak rychle dochází k vyčerpávání její energie. Tedy jaký má energetický potenciál. Zákon zachování hmoty se vztahuje k okamžiku, kdy dojde k vyčerpání energie hmoty nebo zhroucení hmoty v případě, že její hustota překročí maximální limit, dojde k protržení a roztrhání atomů a zhroutí se sama do sebe (je pohlcena svou vlastní gravitací a pohlcuje vše, co svojí gravitací přitáhne). V takovém případě vzniká ve fyzické lokalitě díra bez hmoty.
Máš na mysli černou nebo červí díru?
Černou – to jsou duchovní centra, průchody do světa antihmoty. Červí díry jsou trochu něco jiného – všechny nevznikly přirozenou cestou zhroucením časoprostoru. Jsou součástí černých děr, ale i uměle vytvořené průchody a kanály, „tunely koncetrovaného času“, jak jím říkají andromeďané, které jsou průchodem do vzdálených galaxií a vyšších realit a které byly kdysi dávno zřejmě vytvořeny prastarými civilizacemi.
Co by se stalo, kdybych „propadl“ černou dírou?
Záleží na tom, jak by byla hmotná, zda by ses dostal pod horizont této reality. Černá díra je tak hmotná, že se zde čas výrazně zpomaluje, pokud by se zastavil, tvé tělo by se natahovalo, až by se rozplynulo jako pára a ocitl by ses na onom světě – v paralelní realitě. Ovšem to jen v případě, než bys samozřejmě nezemřel daleko dříve. Když člověk umírá projde bleskurychle či pomaluji takovým tunelem, až se dostane ven z tohoto vesmíru. Je to něco jako průchod rotujícím trychtýřem či nálevkou.
Proč nelze existenci onoho světa prokázat?
Existenci onoho neviditelného světa, stejně jako duše, nelze exaktně dokázat vědeckými postupy, protože je nelze vůbec nijak měřit. Jsou složeny z protoplasmy – hmoty, které je ještě jemnější, než vzduch, světlo nebo elektřina a je mnohem tvárnější (její formu lze měnit pouhou myšlenkou). Nemohou ji proto zachytit ani nejcitlivější přístroje. Říkáme jí astrální hmota a těmto světům astrální nebo-li jemnohmotné světy. Tento neviditelný paralelní svět je skutečný a neplatí v něm žádné fyzické zákony, zákony času ani prostoru. Viditelný fyzický svět je pouze dočasný – má vznik a zánik a charakterizují ho tři rozměry: čas, prostor a pohyb. Neviditelný svět nemá žádnou takovou charakteristiku, je ale obrazem našich myšlenek a emocí, ze kterých je tvořen. Když člověk usne anebo zemře a opustí tělo, vstoupí vlastně do své vlastní duše. Proto se říká, že každý si v sobě nosí ráj nebo peklo už za života. Neviditelné světy antihmoty pal neobývá jen člověk, ale také dévové, andělé, víly, skřítkové… Jsou to imaginární světy snů, fantazie a pohádek. V těchto úrovních žijí také tvůrci vesmírů a nižších realit.
Takže duchovní světy?
Ne, duchovní jsou nehmotné, nejsou žádnou projekcí do hmoty. Vlastně to nejsou žádné paralelní světy, je to jediný svět jednoty, kde není žádné ty a já, muži ani ženy.
Takže svět bez identity?
Není to svět bez identit různých bytostí. Je to svět, kde všechny bytosti tvoří jednu jedinou. Jedno vědomí. Těžko si umíte představit svět antihmoty, i když na své nejnižší úrovni duplikuje svět hmoty. Ovšem svět nehmotný si nemůžete představit vůbec – možná je mimo možnosti nejen racionálního chápání, ale chápání vůbec. Jakékoliv popisy duchovní světa jsou nesmyslné. Tento svět nemá žádnou podobu, který by mohla být imaginární – představitelná. Co přesně tento svět je ale nevědí přesně ani nejvyspělejší mimozemští cestovatelé časem a paralelními světy. Jakjsem řekl, je to skutečně svět Boha a prastvořených bytostí. Vědomí člověka může existovat pouze na úrovni hmotné projekce, nikoliv v čistě duchovních realitách.
Proč?
Prostě by nebylo schopné existence v čistěm duchovním světě. Přestože jsme bytosti duchovní povahy a věčné. Snad i proto nikdo z nás Boha nikdy neviděl, ani neuvidí.
A kdyby uviděl?
Asi by to znamenalo zánik jeho vědomí. Jsme zkrátka bytosti, které mohou existovat pouze v realitě, kterou můžeme pojmout svojí představou.
A kde je ráj?
Ráj, to je svět v neporušeném světě antihmoty, kde nikdo, jehož vědomí není v souladu s duchovními zákony, nemůže trvale existovat. Proto se vrací až hluboko do hmotných světů časoprostoru. Svět antihmoty a hmoty, to jsou však i některé astrální světy šedi a temnot, ve kterých uvíznou všichni, kterým se nepodařilo své myšlení změnit. Někteří tu uvíznout jen krátce, jiní jsou tu dlouho a někteří i celou věčnost. Právě pro tyto nepolepšitelné „dlouhodobé“ obyvatele Země a temných světů znamená poslední soud – zánik vesmíru to riziko, že s tímto zánikem zanikne i jejich vědomí a identita.
Proč?
To už jsme přece všechno probírali… Protože do ráje se nedostanou a temné světy už nebudou existovat. A protože nebudou mít kde existovat, zmizí i oni.
Ale duch je věčný…
Duch ano, ten se navrátí k Bohu. Zanikne pouze jejich identita, kterou získali, ale nevyužili. Je to podobný proces, jak když rozsypete zrní po poli. Některá zrna se prostě neujmou, ať je budete zalévat sebevíc.