Někteří lidé jsou velmi nešťastní, protože se stali otroky svých vlastních démonů, kterým slouží a které je nutí dělat otroky. Jsou zcela v zajetí svých představ, myšlenek, idejí, žádostí či vášní a oni musí plnit přesně to, co od nich žádají. Nikdo jejich svět nesmí narušit, protože pak jsou ještě více nespokojení a vzteklí. Nechápou, že jiné lidé mohou mít jiné názory, jiné myšlenky, jiné zvyky… Cítí, že všichni jsou povinni sloužit těm jejich démonům. Každý má právo být otrokem sama sebe, ale nikdo nemá právo nutit jiné, aby byl také otrokem. To je sobectví a vydírání – mnohdy dokonce i citové vydírání a agresivita.
Tito lidé, protože jsou otroky, aniž o tom vědí, jsou tím více nešťastní, čím více vidí příčinu svého neštěstí v tom, že jiní lidé nesídlí jejich neštěstí a neplní jejich představy a požadavky. A tak stupňují své požadavky vůči nim, ve snaze je ještě více zotročovat. Protože nejsou svobodní, touží po tom, aby ani jiní nebyli svobodní. Svoji nespokojenost, rozladěnost či vztek dávají najevo různými způsoby, snažíce se vyvolat pocit viny v těch, kdo nesplňují jejich očekávání.
V extrémních případech tito lidé mohou být bezohlednými egoisty největšího kalibru, kteří chovají hlubokou nenávist ke všem, kteří jsou svobodní a nejsou otroky jako oni. Takoví lidé vůbec nejsou ochotni poslouchat vaše argumenty. Jsou tak arogantní, že budou sále opakovat svoje – nebo se s vámi ani vůbec bavit nebudou. Jejich povahovým rysem je vedle arogance i schopnost lhát bez výčitek svědomí a bezohledně přesvědčovat jiné i o zjevných nepravdách a nesmyslech. Někteří nemají dokonce vůbec žádné svědomí, jejich emocionální centrum je vymístěno mimo jejich auru, takže budí dojem, že nemají žádné srdce a jsou zcela chladnokrevní a bezohlední sobci. Jiní zase cítí potřebu se mstít celému světu nebo povinnost jej obrátit na svoji pravdu, tak aby odpovídal jejich zvráceným představám.
U takto charakterově vadných jedinců se často projevuje více či méně závažná duševní porucha, která je způsobená právě pokřivenými postoji a neschopností sebereflexe. Může to být schizofrenie, psychóza, obsedantivně-kompulzivní porucha, psychopatie, ale i kombinace různých poruch osobnosti. Bohužel takto postižení lidé jsou již skutečně nemocní a neodpovědnost za své činy je u nich značně omezena, přestože dokonce výjimečně někteří z nich mohou vystupovat i jako zdánlivě slušní, inteligentní lidé, u kterých nikdo cizí na první pohled nemusí vůbec nic poznat. Tito lidé pak patří k nejnebezpečnějším a nejvíce problémovým, neboť je nelze jednoduše vůbec odhalit a i pro specialisty je to náročný úkol.
Ani v ostatních, méně závažných případech posedlosti démony, však soužití s těmito lidmi nebývá zdaleka jednoduché. Většina lidí s nimi nechce mít nic společného a pokládá je za podivíny. Ne všichni však žijí jako samotáři a i mezi takto postiženými jsou lidé, kteří jsou společenští. Jejich partnery jsou buď lidé podobně postižení anebo jde o oběti, které se dostali do jejich magické moci. Takto postižení lidí jsou jimi pak bezohledně zneužíváni, využíváni a manipulováni, jako někdo, kdo jim slouží pro naplňování jejich sobeckých snů, přání, jejich představ či žádostí.
Život s nimi je vždy velmi obtížný, ať už jsou našimi partnery, dětmi nebo rodiči. Někdy je snesitelný, někdy může být i neřešitelný. Ve skutečnosti jsou to oni, kdo trpí nejvíc, neboť trpí svojí vlastní duchovní slepotou a hluchotou. Jsou tu však proto, aby byli našimi učiteli a zkoušeli naší trpělivost. Samozřejmě, někdy je možné se rozvést, opustit domov nebo je dát do ústavu. Tady ale záleží na tom, jak moc je máme rádi i přesto, jak těžký život s nimi je. Někdy je třeba být také trochu sobec, pokud je to ovšem ve vztahu s nimi vůbec možné (ihned narazíte), často je ale prostě lepší ustoupit.
Někdy skutečně nezbývá nic jiného, že tyto lidi opustit, aby se člověk nenechal vmanipulovávat do jejich zvráceného otrockého světa nebo si dokonce zachránil i holý život. Mají totiž neobyčejnou schopnost z těch, kdo nejsou duševně tak silní a odolní udělat duševně nemocné lidi, jakmile jejich démoni ovládnout i je. Nebo jim vymýt mozek a zcela je dostat pod svoji magickou kontrolu, tak že se stávají poslušnými otroky plnící jejich rozkazy – otroky, kteří se dále snaží ovládnout jiné.
Zřejmě největšími démony jsou – nenávist, strach, žárlivost, závist a částečně také žádostivost. Inteligentní člověk je dokáže ovládat nebo alespoň skrývat, když se s nimi neumí vypořádat. Někdy se ovšem mohou dostat zcela mimo jeho kontrolu a tak se z jejich původce stává jejich otrok. Jestliže během života má nad nimi určitou kontrolu, v životě po smrti těla je nemilosrdně vystaven jejich moci, prakticky bez možnosti obrany. Každý z těch démonů má jinou strategii, kterou atakuje svého původce. Jedinou obranou proti nim je za první víra a za druhé láska. Je-li duše atakována démony, trvá to tak dlouho, dokud nepochopí svůj omyl a neotevře se světlu. Pokud se neotevře, je svými vlastními výtvory doslova pohlcena.
Démoni jsou skutečná a reálná emoční síla, která na sebe v astrálním světě má možnost brát jakoukoliv podobu a která již v našem světě má moc ovládat nejen své původce, kterými byly vytvořeni, ale i všechny ostatní, kdo jim podlehnou a koho posednou. Proti nim můžete bojovat jen láskou, pozitivní energií, houževnatostí, vytrvalostí, modlitbou, meditací… Silou je nikdy neporazíte, i když je někdy nutné ji použít k tomu, abyste ochránili sami sebe před těmi, kdo jsou pod jejich vlivem – nemáte-li neobyčejné duchovní schopnosti.
Mnoho lidí, pokud jde o posmrtný život, se nejvíce zajímá o to, zda existuje peklo. To je ale přitom velmi jednoduché. Mimo čas a prostor není žádné skutečné místo, jsou tu pouze duševní a duchovní stavy, které vytvářejí virtuální prostor. Peklo je negativní vnitřní stav, který si duch vytvořil sám během života. Bůh žádné peklo nestvořil. Je to vlastně neschopnost vnímat lásku – duchovní hluchota a slepota. Po smrti svého těla jednoduše přijdete do svého vlastního vnitřního virtuálního světa, který nosíte ve svém srdci a ve své duši už nyní. Pouze se zobrazí okolo vás a vytvoří vám vhodný prostor, který budete sdílet se všemi, kteří mají podobný vnitřní stav, jako vy a také s vašimi vlastními démony, které mohou vytvořit jakoukoliv neživotnou věc, prostředí nebo zdánlivě životnou bytost. Stejně tak je to i s nebem a jakýmkoliv paralelním světem mezi nimi.
Peklo je však na rozdíl od všech jiných světů specifické tím, že ti, kteří v tomto velmi nepříjemném, deprimujícím a nehostinném prostředí uvíznou, tu zůstávají navěky, dokud se jejich identita nerozplyne. Nikdo je sem však nedal, ani je tu nikdo nedrží, prostě nejsou schopní se odsud dostat, protože nejsou schopni změnit sami sebe. A nejsou schopni si ani uvědomit své chyby. Proto zůstávají v zajetí sama sebe a sami pro sebe jsou trestem. Když jejich vědomí zanikne, vrátí se jejich duch zpět k Bohu, ale ne jako dokonalý duch, ale jako duch z nerozvinutým vědomím, ve svém původním stavu, neboť původní vědomí zaniklo. Tento nevědomý duch se opět vydá na svoji cestu poznávání sama sebe dokud se nestane vědomím nové bytosti. Očistec je úplně to samé jako peklo – liší se jen v tom, že ti, kteří tu uvíznou, tu nezůstávají navždy, ale mají schopnost sebepoznání, lítosti a pokání. Některým to trvá dlouho, zatímco jiní se tu uvíznou jen velmi krátce nebo vůbec. Čím déle tu však jsou, tím méně je pravděpodobné, že by se odsud dostali