Jaký je rozdíl mezi hypnotickým a přirozeným spánkem?
Hypnóza je „částečným“ spánkem. Jde o uměle vyvolaný stav. V něm dotyčného uspíme jen tak, aby byl schopen vědomě putovat svým podvědomím a spravovat nás o této cestě, podávat z něho informace, ale zároveň tak, aby jeho vědomí spalo natolik, aby si dotyčný nebyl vědom toho, ne se nachází v tomto stavu spánku a v podvědomí. V tomto stavu můžeme z dotyčného nejen získávat informace (např. o jeho minulém životě – regresivní hypnóza), ale můžeme mu třeba i namluvit, že v jí sladkou jahodu, i když jí cibuli – a opravdu si pochutná. Protože opustil svět vědomí nachází se ve světě podvědomí, vnímá realitou ne takovou, jaká je ve fyzickém světě, ale takovou, jaká je na „onom světě“ – tedy mimo vědomí, čas a prostor. A ta je tvárná a proměnlivá, v závislosti na našem duševním a mentálním stavu a tomu, čemu věříme. Protože si hypnotizér místo cibule představil jahodu, tato představa se na onom světě ihned dostává konkrétní podobu a můžeme ji vidět, okusit a ohmatat si jí.
Právě z tohoto důvodu bohužel metoda umělého (hypnózy) není příliš spolehlivá, a to pro věštecké ani terapeutické účely, protože médium ve stavu hypnózy není schopno uvědomovat si, že se nachází ve změněném stavu. V mnoha případech médium podává informace o věcech, které nevychází z reality naší, ale pouze z reality onoho světa, ve které se realita míchá s fantazií, takže duchovně nevyzrálý člověk zde jen bloudí, vidí scény, kterým nerozumí nebo si je vykládá jinak.
Kde je mé vědomí během hypnózy?
Stále tady. Pro tebe se nic nemění. Ale pro probuzení nic nezapamatuješ a nebudeš vědět, co jsi dělal. Protože během hypnózy mozek nepoužíváš, nejen že si nezapamatuješ nic z toto, co jsi v ní prožil. Mozek může uložit do své paměti jen to, co je v oblasti vědomí. Protože onen svět je svět snů, který je tvořen představami, je jasné, že můžeš vidět nejen to, co obvykle, ale i představy druhých. Např. když ti někdo podá klacek a bude si představovat, že ti podává hada, ty ho jako hada uvidíš a budeš cítit. Není to žádná sugesce, ale realita, protože na onom světě mezi snem a realitou není rozdíl. Když je člověk zhypnotizován, nejenže vidí vše, co si představíme a chceme aby viděl. I když si představíme nějaký nesmysl, třeba létající krávu s křídly, bude se mu to zdát divné, ale ne nemožné. Bude věřit, že ji vidí. A na onom světě bude skutečně existovat.
Při hypnóze stejně jako při běžném spánku dochází k přerušení vědomí a fyzické tělo je schopno vyvinout mnohem větší sílu, než normálně. Zhypnotizovaný člověk si tak třeba může lehnout na špičku tyče nebo zlomit kus železa, i když normálně jde třeba o slabou a křehkou dívku. Podobných praktik používali potomci Atlantů, kdy magickými rituály hypnotizovali dělníky, kteří stavěli pyramidy. Ti byli zhypnotizováni, aby dokázali manipulovat s těžkými kameny a také proto, že tajemství pyramid mohl znát jen faraon, takže si nesměli nic pamatovat. Kromě toho také dovedli dočasně rušit zemskou přitažlivost. Žádné jeřáby a stroje, jen jednoduchá magie.
Co regresivní hypnóza?
To je způsob, jak navštívit své minulé životy napojením se na kolektivní vědomí (metavědomí), ale velmi nespolehlivý. Často se médium ocitá jen ve svém vlastním světě představ a vidí domnělou minulost, která je jen jeho představou, které věří. Anebo je to směs obojího. Bohužel, pokud nejde o zkušené médium, nemůžete si být nikdy zcela jisti, zda opravdu prožívá svůj minulý život. V tomto stavu lze snadnou podlehnout klamu a vábení realit, které se duší sami nabízí a které sama touží vidět nebo prožít. Ve stavu spojení s metavědomí – věčným univerzálním vědomím můžeme totiž prožívat život kohokoli a kdekoliv. Ať už tato bytost žila, žije, nebo teprve žít bude. Pokud vedete lidi do stavu této hypnózy a bude vám každý z nich vyprávět že byl Kleopatrou a líčit všechny detaily ze života této osoby, aniž by třeba vůbec o Kleopatře dříve slyšeli, pak se tím nenechte mást. To je zcela normální, vědomí má tuto schopnost.
Podobné je to i s vyvoláváním duchů. Velká většina spiritistů se nechá snadno oklamat duchem, který se vydává za někoho známého, jen proto, že se takříkajíc obléká do slupky jeho odloženého astrálního těla anebo přímo do představy vytvořené tím, kdo duchy vyvolává. Opravdu zkušený člověk však jejich triky snadno rozpozná a pozná kdo je doopravdy kdo. Vlastní identitu nelze skrýt. Pak je tady ještě další zásadní problém. Vlastní zkušenosti a prožitky jsou přenositelné a lze je sdílet (např. za účelem pokračování v nich, dokončení určitého poslání apod.). Vše z toho, co člověk během svých životů nasbírá se před novou inkarnací ukládá do společného rezervoáru metavědomí, ze které pak mohou čerpat další, když se rozhodují po novou inkarnaci. Když pak někdo v regresi hovoří o svých minulých životech, může to být nejen jeho fantazie, ale i skutečné prožitky, ovšem jiné osoby, ne jeho vlastní.
Vidím ve snu opravdu to, co dělám?
Odpověď není jednoduchá. Podvědomí je široký oceán obrazů, zvuků, dojmů a pocitů. Někdy něco z toho, co během spánku děláte skutečně pronikne z vašeho vědomí ve spánku do vašeho podvědomí a pak znovu do vědomí po probuzení, jako vzpomínka, která se otiskla a uložila do paměti mozku. Bohužel, ve většině případu jde pouze o střípky otisků vzpomínek, které jsou smíchány právě z obrazy vašeho podvědomí.
Trochu něco jiného je tzv. lucidní sen. To je stav, kdy jste schopni vědomě během spánku proniknout do vašeho podvědomí a třeba i určovat obsah a děj vašeho snu. Prostě víte, že sníte a když chcete, tak se probudíte (to ostatně víte i když během spánku ve svém podvědomí nebloudíte a pokud se zrovna nevěnujete něčemu opravu zajímavému a víte, že je čas vrátit se do těla, probudíš se v pravou chvíli i bez budíku).
Takže náměsíčnost je pravý opak, ne?
Do určité míry ano. Náměsíčnost je zvláštním stavem spánku. Tento stav vznikne, kdy některé funkce mozku, které mají vliv zejména na motorický pohyb, zůstanou zachovány nebo se probudí. Vědomí může být zastřeno nebo zcela spát. Nebo můžete být v tomto stavu i při vědomí, ovšem nemůžete s tělem vykonávat jiné pohyby, než vám povolí a nejste schopni na nic reagovat, protože jste pořád částečně ve spánku.
V tomto případě je sice jako v normálním spánku obvykle přerušena kontinuita vědomí, takže tvoje vědomí tvůj mozek nepoužívá a je mimo něj, avšak ty funkce mozku, které řídí pohyb těla nespí a jsou stále aktivní. Tvoje podvědomí pak je jediné, co tě řídí, ale můžeš svůj pohyb řídit i vědomě, i když jsi mimo tělo. Prostě a jednoduše řečeno – jediný rozdíl mezi normálním bdělým stavem a náměsíčností je v tomto případě to, že vědomí je v tomto případě mimo tvé tělo a ty sám sebe můžeš (ale nemusíš) „řídit zvenčí“. V tomto stavu neprožíváš ani žádné sny, žádné emoce, proto ani nehrozí, než se lekneš a spadneš třeba z římsy, podobně jako kočka, která také nemá vědomí a emoce, ale je řízena z oblasti nevědomí, resp. „centrálního ducha“. To mimochodem např. dává ptákům bezchybnou navigaci. Na druhou stranu, podobně jako kočka, se ale také nerozhlédneš, když budeš přecházet silnici a může tě přejet auto. Zde naopak potřebuješ používat své vědomí.
Podvědomý stav sice umožňuje zabránit pádu, který je způsoben vědomým strachem, ale neumožňuje zapojit mozek, tj. vědomě a kriticky posoudit a kontrolovat jestli mohu nebo nemohu něco udělat. Pokud v tom co děláš není zapojeno tvé vědomí, nejsi ani zodpovědný za své činy. Ve výjimečných případech to může být sice poněkud nebezpečné, protože u náměsíčníka nikdy nevíme, co udělá, když je řízen svým podvědomím, ale může to mít i své výhody. Může během této doby udělat třeba nějakou práci. Ráno, až se probudí zjistí, že je hotova, aniž by si byl vědom, že ji udělal on sám během spánku. Doporučuje se náměsíčníka rozhodně nebudit (mohl by utrpět šok a díky tomu se třeba i zranit), jen ho ohlídat aby třeba neskočil pod auto.
A může náměsíčný opravdu někomu ublížit?
Ano, ale to se stává jen opravdu velmi, velmi vzácně. Pak to ale není náhoda. Pokud někdo v sobě chová nějakou zlost, kterou v bdělém stavu dokáže potlačit, pak na onom světě to není tak jednoduché, protože emoce jsou tu silnější. V každém případě každý člověk je pod ochranou andělů, takže pokud k tomu nemá dojít, nestane se to, aniž když náměsíčný zaútočí. Ona je to totiž nestandardní situace, protože takto jedná člověk tak, jako by byl na onom světě, což opravdu v tomto stavu je. Jenže to je něco trochu jiného, než to, jak by jednal v životě na Zemi. Zdálo by se tedy, že je za své činy odpovědný, ale v tomto případě je tato odpovědnost značně snížena (podobně jako u nepříčetnosti) nebo ve stavu posedlosti.
Ve stavu posedlosti?
Ano. Také zde je vědomí nemůže používat mozek a nachází se mimo inkarnační tělo. Na jeho místě je vědomí vetřelce nebo vetřelců, pokud je jich více. To spolu mohou ještě soupeřit o moc nad tělem. Každý duševně a nervově oslabený člověk z trhlinami ve své auře se může stát snadnou kořistí různých „cizopasníků“ z oblasti astrálního světa, mnohdy diskarnátů, ba dokonce vzácně i padlých andělů, kteří mohou projevovat skrze posedlé tělo výjimečné nadlidské schopnosti. Postižená duše však sama posedlá není, ve skutečnosti je pouze vypuzena z těla a nemůže ho používat a za veškeré skutky spáchané tímto tělem nenese žádnou odpovědnost a pokud se do něho znovu vrátí, na nic si během doby posedlosti nepamatuje – podobně, jako když se ráno probudíte a také si nepamatujete, co jste dělali během spánku. Je to totéž.
Můžu se ve spánku setkat se zemřelými?
Během spánku všichni bloudí většinou jen po první základní nebo druhé astrální rovině. Se zemřelými se během spánku tedy setkáš jen výjimečně, pokud ještě setrvávají na těchto úrovních, nebo pokud výjimečně zabloudíš do vyšších úrovní, což se většinou nestává, neboť i v tomto stavu tu stále existuje jistá bariera mezi světem „mrtvých a živých“, která je tvořena nebezpečnými, nízkými astrálními světy a cesta přes ně vyžaduje zkušené průvodce.
Proč si nepamatuji to, co dělám mimo tělo?
Něco si určitě pamatuješ, jinak bys nikdy neměl žádné sny. Pravda ale je, že toho většinou moc není, navíc je to hrozně zmatené a nedává to žádný smysl. Je to ale proto, že tvoje fyzická paměť k tomu není uzpůsobena. Navíc rozum dokáže registrovat a evidovat pouze skutečnosti a zážitky, které dovede nějakým způsobem zpracovat a interpretovat, byť mylně. Ostatní nedokáže prostě vůbec zaznamenat. Druhý důvod je ten, že je většinou ani zaznamenat nemůže, protože během spánku je vypnutá a spí také, jak jsem řekl. Nějaké vzpomínky zachytí pouze v okamžiku lehkých spánkových fází, kdy vědomí není vypnuté zcela a ty si tak někdy můžeš dokonce během snu uvědomit, že spíš a že to, co se ti zdá je sen. Vyjadřuje prostě jen momentální stav tvojí duše. Během spánku se nacházíš na onom světě – tedy uvnitř své duše. Můžeš tedy vidět i to, co ti během bdělého stavu zůstává skryté. To ti může pomoci se duševně zregenerovat, uvědomit si své já a jeho potřeby. Jakmile tvoje tělo a tvůj rozum spí, nejsi jím omezen a tvoje duše a ty se může svobodně projevit. Vědci si ale nedovedou sny nijak jinak vyložit, nerozumí tomu, kde se berou a proč a hledají příčiny v mozkové činnosti.
Stejně jako z doby před svým narozením nemůžeš mít žádné vzpomínky. To je jednoduše proto, že jsou uloženy pouze ve tvém podvědomí – duchovní paměti. Tvé vědomí z té doby nemohlo zachytit nic, protože ještě neexistovalo. Každý člověk se narodí jako čistý, nepopsaný list, když dostane nové duchovní, jemnohmotné a nakonec fyzické tělo – zcela novou identitu, nikoliv tu, kterou měl v minulém životě a kterou si přinesl z onoho světa.
Jak nové, vždyť duchovní paměť je věčná, ne?
To je třeba rozlišit. Duchovní paměť je totiž součástí celé tvé bytosti, tj. všech tvých životů. Je to tvé tzv. superego (jeho složkou je tvůj vnitřní hlas), které je součástí obrovského rezervoáru metavědomí, které se nachází v akašické kronice. Do něho před narozením odevzdáváš své dosavadní duchovní tělo a bereš na sebe nové. Součástí tohoto těla je právě tvá duchovní paměť – podvědomí. Podvědomí, superego a metavědomí, to jsou rozdílné věci.
Vnitřní hlas je tedy svědomí nebo intuice?
Není to úplně totéž. Intuice má centrum v srdci, kdežto svědomí v rozumu. Intuice je nezávislá na tvoji racionální sebereflexi – proto je tak důležité ji umět naslouchat. Naproti tomu svědomí je částečně racionální produkt – názor, který si uděláš svým rozumem na to, co ti říká intuice. Tento názor je daný tedy tvoji výchovou, zkušenostmi a společenskými konvencemi. Je zcela správné jednat podle svého svědomí. Je třeba si ale uvědomit, že jeho hlas je relativní – to znamená, že neříká, co je správné a nesprávné obecně, ale co je správné a nesprávní pouze pro tebe. To znamená, že co je pro jednoho správné, nemusí být správné pro jiného. Pokud se ale oba dva řídí podle svého svědomí, jednají správně oba dva. Je ale mnohem jednodušší následovat své svědomí, než intuici. Intuice je neosobní a není nositelkou žádného mravního názoru, je však součástí svědomí. Čím lépe dovedeš intuici používat, tím bystřejší máš svědomí a tím i lepší vnitřní hlas. Pokud intuici zanedbáváš svými bezmyšlenkovitými nebo příliš racionálnímu úvahami a nedovedeš ji dostatečně využít, pak je i tvé svědomí otupené a pokřivené, v zajetí falešných, mylných a zkreslených představ.
Vnitřní hlas je společný hlas intuice a svědomí, která tě vede zcela neomylně, neboť je božím vedením. Je to hlas metavědomí, tvojí věčné duchovní složky, která je trvale přítomna v Bohu, ať už se ty nacházíš na kterékoli úrovni stvoření. Skrze vnitřní hlas jsi trvale spojen s Bohem a jsi schopen v meditaci kontemplace – vnitřní komunikace s Ním, která může vést k osvícení, dočasné transcedentiální zkušenosti, ve které tvé vědomí splyne s Jeho vědomím. Ostatně také správná modlitba je založena na kontemplaci, nikoli na odříkaných slovech, i když ta jsou také důležitá, protože každé slovo má své vibrace a působí jako mantra.
A halucinace, to jsou tedy sny?
Halucinace, sny, přízraky, přeludy, fantomy, démoni – to jsou všechny výjevy z onoho světa, ale je třeba rozlišovat jak vznikají. Halucinace jsou výjevy jejich společným jmenovatelem jsou otupené nebo poškozené fyzické smysly. Sny známe, přízraky a přeludy se mohou objevit za určitých fyzikálních podmínek i při bdělých smyslech. Fantomy a démoni jsou jinou kategorií, neoznačují původ, ale formu. Fantomy jsou čistě myšlenkové útvary, které nemají vlastní život, naproti tomu démoni jsou samostatné bytosti stvořené z našich emocí. Můžete vidět, to co jiní nevidí – budeme ale pak většinou považováni za blázny. I když jsou fantomy neškodné, mohou být děsivé. Každý nemocný, který trpí halucinacemi nebo ten, kdo trpí nočními můrami, by o tom mohl vyprávět. Sny jsou tím, co tvoří onen svět a ten tvoří myšlenkové a emocionální formy, které mohou mít jakoukoliv podobu.
Jak a kdy se realita mění v sen?
Mezi realitou a snem je rozdíl pouze v úhlu pohledu a vnímání. Vše tedy souvisí s vnímáním a smysly. Realita a sen je ve skutečnosti pořád ta stejná realita, ta věčná která tu vždy byla a bude. To co nazýváte realitou, je jen přechodná fáze určitého stupně vývoje, kdy se duch vytvořil hmotu. Jsi to co myslíš, každá myšlenka přitahuje sobě podobnou, tyto myšlenky se pak shlukují a vytváří tvojí realitu. Tato realita ve virtuální podobě – ve fázi snu pak může prosáknout i do hmoty a zhmotnit se.
Realita se mění zpětně v sen v okamžiku smrti, kdy je vnímání definitivně změněno, protože odumřel mozek anebo změněno dočasně, když mozek spí nebo je vyřazen z provozu např. vlivem omamných látek. Ve 4D realitě se pak vnímání člověka přesouvá z oblasti vědomí do oblasti nevědomí a dále podvědomí. Představa, že když odumře mozek, zemře i vaše já a vy je zcela nesmyslná. Člověk není jen tělo a tvoje „já“ není nějakým produktem „mozkové činnosti“. Člověk není výtvorem hmoty, která se navíc sama uplácala. Mozek již nepracuje, ale vědomí je tu stále. Vědomí je duch a ten může být neustále činný a aktivní, ať už je stav těla a jeho funkčnost jakákoliv. Zemřelý nebo spící tedy vidí a slyší vše. Jestliže tedy mluvíte něco o někom a domníváte se, že to nevnímá, protože je mrtvý, spí, je náměsíčný nebo je v narkóze, tak se velmi mýlíte. Nejenže vás může vidět a slyšet, ale i číst vaše myšlenky, aniž byste promluvili! A může s vámi i komunikovat, aniž byste si byli vědomi toho, že mu odpovídáte a bavíte se s ním. Vaše podvědomá a vědomá mysl jsou zcela nezávislé.
Po smrti nebo ve spánku jsi tu stále, funguješ normálně dál, myslíš a komunikuješ, pouze na jiné úrovni, mimo fyzickou realitu. Realita se tedy mění v sen v okamžiku ukončení nebo přerušení vědomé mozkové činnosti. V tomto okamžiku se tvoje vědomí přesouvá z reality do světa snů, ale jinak se nic nemění. Jako duch tedy můžeš i realitu vnímat stejně jako dosud, navíc daleko lépe a bez jakýchkoli omezení a ještě se ti otevírají reality nové, které jsou mimo dosah rozumového – mozkového chápání, které pro tebe nyní zůstávají skryty a utajeny, jako neviditelné a neměřitelné.
Pokud by tvůj duch byl k tomu vycvičen nebo bys dosáhl vyššího duchovního vývoje, mohl bys okamžikem proměny reality v sen projít, aniž by toto vědomí bylo přerušeno, takže bys věděl přesně kdy usínáš a pamatoval by sis vše, co jsi dělal během doby, kdy tvůj mozek byl nečinný – tedy podobně, jako se to často dejě v případě smrti. Cítíš, že umíráš a ztrácíš kontrolu nad svým tělem, pak někdy přijde okamžik smrti, který ani nepostřehneš, protože jsi při vědomí stále. Usínání a umírání, to je v podstatě totéž. Spánek je dočasný, ale smrt trvalá. Normálně tedy každý člověk žije dva zcela oddělené životy – za bdění a během spánku – s tím rozdílem, že v životě bdělém si nepamatuje, co dělal během doby, kdy jeho tělo spalo. A pokud ano, ta jsou jen zmatené útržky snů, které nedávají souvislost ani smysl. Navíc jsou jen z těch fází spánku, když je mozková činnost schopna je zaregistrovat a uložit do fyzické (hardwarové) paměti. K tomu všemu tyto uložené „vzpomínky“ k tomu aby mohly být uloženy projdou konverzí na formát souboru, které lze uložit a touto „komprimací“ jsou mnohé části zcela ztraceny a znehodnoceny.
Může se ale člověk dostat do světa snů záměrně?
Jistě, kromě používání omamných látek a drog, kterými se utlumí mozková činnost stačí i to, když je někdo velký snílek, nedělá nic jiného než sní, dokud neztratí kontakt se realitou a nestane se duševně nemocným člověkem, který odešel ještě během života do světa snů. To se někdy stane, když člověk přestane mít sílu nést tíhu svého osudu, i když toto záměr většinou není. Jistě ale existují i mnohé techniky, např. se zrcadlem – znáte příběh o Alence v říši za zrcadle. Jak jsem už říkal, pomůckou ale mohou být i obrazy a fotografie. Skrze ně lze také proniknout do světa snů a octnout se v realitě obrazu. Pokud se člověku podaří zachovat si vědomí během usínání, octne se na astrální rovině. Pak je možností z této roviny uniknout do světa snů např. vytvořením fiktivní únikové cesty. Stačí si představit např. nějaké dveře někde vezdi, kde ve skutečnosti nejsou. Pokud projdeme skutečnými dveřmi, kterou jsou i ve fyzické realitě, nic se nestane. Projdeme-li ale dveřmi, kterou vytvořila naše podvědomá představa, otevřou nám cestu do světa snů. Po jejich otevření nám naše podvědomí okamžitě nabídne a vytvoří tzv. falešnou realitu.
Zvědavost člověka po tom nakouknout na druhou stranu ještě za života je téměř tak stará, jako lidstvo, resp. od doby, kdy tato hráz mezi realitou a světem snů vznikla. Je ale zcela bezcenná a neúčelná a ne vždy musí skončit bez následků na duševní život člověka a na jeho schopnosti pozdějšího rozlišování mezi realitou a sny. To že člověk po probuzení anebo po příchodu na svět ztratí své vzpomínky na svoji předchozí existenci ve světě snů není náhoda a je to záměr. Je to lepší pro jeho nerušenou práci a vývoj na stávající úrovni. Jednou však člověk dosáhne takovou duchovní úroveň, že tato clona zmizí a ani spánek nebude třeba. Nakonec zaniknou i fyzické reality.