Onen svět

Průvodce posmrtným životem a paralelními světy

Duševní polarita a pohlaví polarita, pohlaví, žena, muž, duch, jing a jang, jang a jing, rodina, trojjedinost, polarizace, co je homosexulita, transsexualita, bisexualita, změna pohlaví, sexuální úchylka, adam a eva, prvotní hřích, úchylka, desatero

Byla žena opravdu stvořena z muže?

Ne, to je obraz, který nemá vyjádřit způsob stvoření, ale rozdílné poslání muže a ženy. Duch nemá žádné pohlaví, resp. je oboupohlavní. Pokud ale působí ve hmotných světech, jeho mužská a ženská část působí odděleně, jako samostatné bytosti, které pak mohou dále své pohlaví měnit. Protože pak působí jako dvě samostatné bytosti, které na sebe nejsou nijak vázány, není rozhodující, který protipól je ten tvůj původní – nemá s tebou už nic společného. Když se duch vrací do duchovního světa jako dokonalý (čistý), je automaticky doplněn chybějícím protipólem, bez ohledu na to, kterým. V duchovním světě jsou všechny bytosti jedno, není tu žádné já a ty. V nejvyšších jemnohmotných světech není pohlaví již dáno fyzickým tělem, takže ten rozdíl není tak viditelný a v každém z nás jsou obě polarity. Od té doby kdy se duch začal působit ve hmotném světě, rozpadl se na muže a ženu. V duchovním světě je ale aktivní pouze ta mužská složka a ta ženská zůstává pasivní, skrytá. Jinými slovy duch žádné pohlaví nemá, protože zůstává neprojeveno - je oboupohlavní. Polarita se začne se projevovat až ve hmotných světech, když se ženský pól automaticky odděluje od té mužské složky. Proto se říká, že žena byla stvořena, doslova vzata z muže nebo že žena je druhá polovina muže. Od té doby je s ní v neustálém napětí a hledá svojí jednotu.

Proč je ale někdo muž a někdo žena?

To záleží na jeho působení a sebeurčení, ke kterému se duch sám rozhoduje. Duch je bezpohlavní, duše oboupohlavní. V zásadě je to ale totéž. Oboupohlavnost se liší od bezpohlavnosti tím, že se tu již projevuje polarizace. Jde o zcela rovnocenné póly, ale každý má v páru jiné postavení a jiný úkol. Každý člověk byl stvořen jako duševně oboupohlavní, a pokud je nyní muž nebo žena závisí na úkolu, který na sebe vzal. To, že byl první stvořen muž vyjadřuje, že mužská polarita se projevuje jako první, jakmile duch začne být aktivní ve hmotném světě. Teprve potom se projeví ženská polarita, protože ta je ve spojení s mužským pólem (v duchovních světech) vždy pasivní – neprojevuje se. To je také důvod, proč se anděl zjevuje vždy jako muž. Mužský pól je duchovní podstaty, aktivní, tvůrčí a řídící. Naproti tomu ženský je podstaty bytostné, pasivní, udržující, pečující a v duchovním světě spočívá uvnitř mužského pólu, dokud se od něj neoddělí – stejně, jako jádro atomu je skryto v jeho opačně polarizovaném obalu.

Jeden element nemůže bez druhého existovat. Aby mohl vědomý duchovní element dávat (tj. tvořit) musí mít příjemce - přijímající, rodící pól. Bez těchto obou pólů by nemohlo nic existovat a nemohlo by dojít ani ke stvoření světa. Ve východním náboženství, které je zaměření více metafyzicky se tyto síly označují jednoduše jako JING a JANG. V křesťanství, které je více spirituální a jde hlouběji, jsou v trojjediném Bohu jako Otec a Syn, zatímco třetí Boží osoba Duch Svatý je produktem těchto sil.

Rodina otec - matka - dítě není nic jiného, než tímto obrazem – obrazem sexuality. Všechno stvoření je nabito sexualitou, bez toho by nebyl možná žádný vývoj a neexistoval by fyzický, ani duchovní život. Všechno má svojí sexualitu, i Bůh. Protože duchovní sexualita není rozložena v pólech, není duální, ale sjednocená, je i Bůh vyjádřen ve třech osobách, jako trojjediný. Je to výraz toho, jak Bůh sama sebe tvoří, jak se realizuje. Teprve ve hmotných světech duality se jednota rozpadá, každá bytost dříve spojená s celkem se individualizuje a pak se samozřejmě stává mužskou nebo ženskou (případně nevyhraněnou nebo asexuální, nerozvinutou). Žádná bytost není ale svým původem čistě mužská, ani čistě ženská, pouze více mužská nebo více ženská, záleží na tom, jaká polarita právě převažuje. Podle toho se také atomy seskupují v kationty či anionty, které jsou k sobě navzájem v trvalém napětí.

Svůj energetický náboj, pohlaví, si každý určuje podle svého působení, které je sice obvykle trvalé, ale ne věčné a neměnné. Je-li polarizace nedostatečná (např. dojde-li k přepólování, změně pohlaví), je to následkem nekonzistentní, nevyhraněné, labilní duchovní struktury osobnosti, která se pak projevuje i na úrovni duševní a v sexualitě. Každá duše je zčásti mužská i ženská, ale dojde-li k výraznější disharmonii, je tato vždy následkem nesprávného duchovního působení vedoucí k narušení pohlavní identity, poruchám cítění a sexuality. U člověka je ale vzájemná přitažlivost založena nejen na polarizačním náboji, ale má i duchovní původ. Tj. člověk hrubé, silně materialistické povahy nebo naopak citlivé, duševní povahy přitahuje podobného, tedy sobě rovný, podobný typ. Tím je samozřejmě myšlena vnitřní povaha, ne to, jaké člověk budí zdání navenek.

Jak tedy správně funguje vztah mezi pohlavími?

Říká se, že hlavou muže je tedy Bůh, ale hlavou ženy je muž. A správně se také lidově říká, že muž je hlava a žena krk, který jí otáčí. Úlohou ženy je být podřízenou muži, tak jako úlohou muže je podřídit se Bohu, obrazně řečeno. Žena byla stvořena proto, aby byla pomocnicí člověka. Mám ho podporovat a být mu oporou. Muž zase má ženu vést a chránit ji. Nejde o žádnou nerovnost, protože jen muž a žena tvoří jednu bytost. Jde tedy pouze o rozdílné funkce obou složek uvnitř této bytosti. Disharmonie mezi mužským a ženským pólem je samozřejmě důsledkem rozpadu původní jednoty. Muž je sice navenek silnější, ale ve skutečnosti je vnitřně silnějším pohlavím žena, neboť má úlohu pasivní, tedy určující. Aktivní pól, tedy muž je něco jako její předvoj, hradba.

Žena je tím, kdo dává i svádí, ale sama aktivně nevstupuje do hry, stojí mimo hlavní dění. Naopak muž coby aktivní element je ten, kdo buď usiluje o její přízeň anebo jí platí za sex. Muž je správcem království, ale klíče od něj má žena a ta mu je nesmí předat. Žena je mnohem citlivější, vnímavější a má lepší intuici, než muž, snadněji rozpozná pravdu, ale zároveň se i snadněji nechá oklamat, protože ji chybí ty rozumové schopnosti, které má zase muž lepší. Žena jedná více spontánně, impulsivně, nelogicky, intuitivně. Mužská duše je oproti tomu mnohem jasnější a čitelnější, protože je založena na raciu, tedy rozumu a logice. Dobrá intuice tedy sama o sobě nestačí, musí být spojena s rozumem, stejně jako nestačí sama o sobě logika, když ji chybí vnímavost srdce. Žena je velké dítě, muž je ten, který by ji měl vést a žena ta, která by se mu měla podřídit - i když třeba jen formálně.

Jaký má původ homosexualita a transsexualita?

To je následek narušení rovnováhy. Když lidé selžou ve svých rolích jako muž nebo žena, žena se emancipuje a sama se ujímá vedení, polarita obou se mění a je pak stále těžší najít původní jednotu. Ze žen se stávají muži a z mužů ženy - dochází k přepólování a někdy dokonce i změně pohlaví (v dalším životě se žena stane mužem či muž ženou), případně může dojít k inkarnaci do pohlavně méně vhodného těla, pokud není polarizace vyhraněná (transexuálové). Podobně nevyhranění jedinci pak mohou mít sklon k lesbickým a homosexuálním vztahům, aniž by si uvědomovali příčinu (jde většinou o karmickou zátěž z minulých životů v důsledku nezvládnutí své životní úlohy). V tomto případě sice ještě nemusí jít o přepólování, heterosexualita ale již nefunguje nebo je narušená a přechází v bisexualitu až homosexualitu. Ve všech případech je o nedostatečnou polarizaci, nekonzistentní, nevyhraněnou, labilní nebo jinak narušenou duchovní strukturu osobnosti, která se pak projevuje i na úrovni duševní a v sexualitě. Pohlavní identita nikdy nemusí být 100%, každá duše je zčásti mužská i ženská, ale dojde-li k výraznější disharmonii, je tato vždy následkem nesprávného duchovního působení.

Homosexualita je tedy úchylka?

To je těžké karmické zatížení, jedna z nedokonalostí vzniklá nesprávným duchovním životem, odklonem od původní jednoty. Následek dědičného hříchu, který se vztahuje na celou přírodu. Bůh netvoří nedokonalé věci, ale v řádu stvoření, které bylo jednou narušeno, se běžně objevují podobné anomálie. Anomálie je jinými slovy řečeno vada, ne však nemoc, ale ani nic co je normální ve smyslu správné. To že se někdo narodí jako homosexuál ovšem také ještě nemusí nutně znamenat, že je to následkem jeho vlastních hříchů. Tolerance je zcela na místě, ale je třeba si uvědomit, že vztah dvou lidí stejného pohlaví nelze stavět na úroveň vztahu muže a ženy a všeho co z toho plyne. Homosexualita patří do celé škály toho, čemu říkáme různá puzení ke hříchu, za které člověk bezprostředně nijak nemůže.

Říká se, že kam ďábel nemůže, tam nastrčí ženu...

Tak to máte i v tom podobenství Adama a Evy. To vyplývá z rozdílů obou pohlaví, není to nic nového. Protože ženská duše je mnohem vnímavější a citlivější, má větší smysl pro lásku, ale i pro hřích. To znamená, je snáze manipulovatelná. To je i základní rozdíl mezi ženskou intuitivní a mužskou racionální mentalitou. To oba dva póly rozděluje, ale současně i silně přitahuje. V tom je kouzlo tvoření, impuls vývoje. Dát dohromady rozdílné je krok vpřed. Ale aby k tomu byl důvod, je tu přitažlivost tak, jako se přitahuje proton a neutron. Žena i muž mají rozdílnou mentalitu, která je odpuzuje, ale zároveň i přitahuje, protože se potřebují a jen ve vzájemném spojení tvoří celistvou bytost. Tak spolu nemohou být, ale jeden bez druhého také ne - je to chytrý záměr. Bez této inspirace a motoru vývoje, by nebylo evoluce. Vzájemné pochopení a porozumění mezi různými pohlavími, to je mnohem náročnější, než mezi stejnými pohlavími. Vzájemné třecí plochy, to je právě to, co vás nutí k duchovnímu vývoji a k pochopení principů lásky. Polarita je jedním ze základních stavebních prvků celého vesmíru. Je to princip tvoření.

Jak je to tedy s tím hříchem Adama a Evy?

Ten příběh je symbol rozpadu původní jednoty mužů a žen, tedy okamžik vyhnání z ráje. Prvotní hřích, kdy Eva dala Adamovi je tu stále, je to ale krátkodobá záležitost. Strom je láska, sladké jablko na stromě je poznání, rajská zahrada jsou jejich myšlenky a plevel v ní jsou myšlenky, které tam zasel had. Had, to je ten nepřítel, který jim našeptal - ale jen si vezměte. Když okusíte, budete jako Bůh, poznáte dobré i zlé. Bůh ví, že je to dobré, ale nechce vám to dopřát, nepřeje vám (kolik lidí dodnes věří, že jim Bůh nepřeje). Dokud neochutnali ze stromu lásky, byli ještě jako nevinné děti. Hráli si nazí, nestyděli se před sebou. Jakmile ochutnali, otevřeli se jim oči, poznali, že jsou nazí, začali se před sebou stydět, muž si ženy přestal vážit a začal se ní manipulovat. Tak člověk předčasně dospěl, dříve, než stačil vůbec prožít pubertu.

Kdyby se Eva s Adamem do jablka ze stromu lásky zakousli až v době, kdy jim to Bůh dovolil, bylo by vše v pořádku. Protože ale začali sex prožívat dříve, než na to byli oba duševně připraveni, začal jejich pád. Sex prožili povrchně a místo aby je citově dokonale spojil, tak je rozdělil a city pak už pro ně ztratily význam. Láska se pro ně zredukovala na sex a ztratila hlubší význam.

Ono sladké jablko samozřejmě nemusí znamenat jen zakázané poznání sexu, ale zakázané poznání čehokoliv, na co člověk není dosud připraven a není schopen překročením tohoto přikázání nést důsledky. Člověk může ochutnávat ze stromu poznání, ale teprve až tehdy, když dospěje - je mu to dovoleno - je k tomu oprávněn. V opačném případě se může stát, že poznatky přerostou duchovní roveň a připravenost člověka s nimi pracovat, správně je vyhodnotit a nakládat s nimi a stanou se jeho záhubou. Člověk mylně usoudil, že může být jako Bůh, že může Boha dosáhnout, ba dokonce ho i ovládat.

Předpokládám, že ten hlas Boží je taky symbol.

Ne, neexistoval ani žádný konkrétní Adam nebo Eva, to jsou také symboly, které reprezentují první muže a ženy, jejichž jednota se rozpadla. Adam symbolizuje to rozumové, logické, duchovní a Eva to emocionální, intuitivní, sexuální. Je těžké tyto dva elementy spojit. Tak jako pravda a láska jsou dvě strany téže mince, tak muž a žena jsou dva póly jedné - nyní rozpadlé - bytosti. Dokonalá jednota Adama a Evy, muže a ženy, to je to, co dělá člověka člověkem. Má to zcela zásadní význam, je stavební jednotkou všech vztahů a celé struktury, které pak vytváří rodiny, společenství a celou společnost. Nefunguje-li ale tato jednotka, rozpadá se celá společnost. Morální a duchovní stav společnosti je takový, jaké je postavení a vztah mužů a žen v ní. Když mezi sebou smilní a cizoloží je celá společnost ve stádiu rozkladu a hniloby.

Desatero Božích přikázání ale není nic jiného, než taková značka zákaz vjezdu na silnici. Za porušení zákazu ovšem Bůh nikoho netrestá ani nepokutuje. On tam tu značku dal jako upozornění - z lásky a péče o své děti, ne proto, aby je omezoval. Tato značka znamená, že dál jet můžeš, ale pouze na vlastní nebezpečí, neboť za ní ti hrozí nebezpečí. Dostáváš se na cestu, které je zrádná, velmi riskantní a nebezpečná. Za touto značkou nemáš Boží ochranu ani požehnání. Bůh nikomu nezakazuje jet dále, ale odpovědnost za toto jednání musí každý převzít sám a nést jeho důsledky.

Pokračovat