Smrt je jako narození a narození jako smrt. Zatímco se jedni radují, druzí truchlí a vždy obráceně. Když se narodíte, radují se ti, kteří jsou tu a truchlí ti, které jste opustili. A když se zase vracíte, truchlí zase ti, které upouštíte zde a radují se ti, ke kterým se vracíte. Kdyby všichni lidé tušili, že hranice, která dělí živé a mrtvé je stejně fiktivní a imaginární jako čas a prostor…
Truchlit je v pořádku, ale truchlit tak, jakoby ztráceli někoho, koho už nikdy neuvidí, to je opravdu hloupé a jen to ukazuje na to, že neví, kdo vlastně jsou. Jsou tělo nebo nebo ti, co mají tělo? A přece je to tak zásadní otázka, na kterou nedokážou odpovědět. Kdo jsou? Tak samozřejmá věc dokáže dokonce zaskočit i věřící. Jakoby Bůh byl někde v nekonečnu, ten, koho je třeba jednou dosáhnout a přitom je tady. A všude. Stále s námi a my v něm.
Realita není něco co lze dělit na vyšší a nižší, dokonalou a méně dokonalou, to jsou jen imaginární představy, kterými si pomáháme a které nám neumožňují vidět dále. Neexistují žádné paralelní světy ve smyslu výše-níže, tam či onde. Lidé se domnívají, že je tu nějaká velká propast mezi oběma břehy, ale není. Je to jen důsledek změněného stavu vědomí, které dočasně neumožňuje spojení obou realit. Reality časoprostoru a hmoty, s realitou věčnosti, snů a fantazie, světem, kde žádné konstanty neplatí. Je to důsledek našeho pádu temnot a zároveň prostředek, jak si uvědomit skutečné hodnoty.
Země – bod obratu
Tento svět je střetem dobra a zla. Už od dob Kaina a Ábela je rozděleným světem, ve kterém proti sobě bojují různé názory, ideologie a hodnotové systémy… Lidé, kteří bojují o nadvládu nebo o to, aby uhájili svůj prostor. Tak to bylo od pravěku a nejinak je tomu i dnes, když se rozhlédneme kolem sebe a vidíme, jak je svět je neustále zmítán různými krizemi, spory a válkami. Stále se bojuje, válčí, ať už zbraněmi nebo myšlenkami a propagandou. Je to permanentní napětí a přetahovaná, která pouze v různých dobách a na různých místech jen mění podobu a kulisy.
Tento svět má však také svojí výjimečnost. Mohou se zde setkávat v jednom okamžiku a v jednom společném prostoru ti, kteří by jinak spolu nikdy nemohli přijít do kontaktu. Mohou tu být najednou světci, osvícení, duchovně probuzení, stejně jako ti, kterým nic svaté není, jde jim pouze o to si užívat, ovládat a vykořisťovat jiné. Nikde jinde než v této realitě by se všichni tito lidé najednou nemohli setkávat a dostávat se do konfrontace. To je také účel. Země byla vždy neutrálním světem a má v tomto ohledu v celém vesmíru zcela zvláštní a mimořádné postavení, žádný jiný svět není tak neutrální a rozdělen mezi svět dobra a zla. V jiných světech vládne buď světlo nebo negace.
Někdy je Země nazývána jako bod obratu či bod nula – místo střetu a nejdůležitější duchovně výukové a školící středisko, kde se ti duchovně probuzenější učí jednat s těmi, kdo stojí vývojově níže a ti, kdo jsou ještě duchovně neprobuzení se zase učí respektovat základní společenská pravidla. Jedni kulturu neustále ničí, druzí se ji snaží zase neustále napravovat, přičemž historie se v různých podobách neustále opakuje, neboť vývoj nesměřuje přímo vzhůru, ale ve spirále. Každá doba byla bojem o hodnoty a směřování tohoto vývoje. Jeden pomáhá druhému.
Chci říci, bratří: lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, kdo pláčí, jakoby neplakali, kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nekupovali, a kdo užívají věci tohoto světa, jako by neužívali, neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1. list Korintským 7:29)
Vlastní smrt – konec matrixu
Mnoho lidí však netuší, že po odchodu z této reality v okamžiku smrti svého těla končí i tento matrix. Pokud byly jeho otroky, mohou mít velký problém vyrovnat se s novou realitou, která již není bipolární a kde se žádný souboj mezi dobrem a zlem neodehrává. Každá duše totiž přechází přesně do té reality, která odpovídá jejímu vývojovému stupni. Buď do jednoho ze světů, ve kterých vládne láska nebo do jednoho ze světů, ve kterých převládá negace a utrpení, přičemž z nich není většinou návratu zpět. Většina duší však přechází do tzv. očistné, šedé zóny – vlastního soukromého světa anebo, pokud jsou silně připoutání k něčemu co nemohou opustit, zůstávají v tzv. mezisvětě, na astrální rovině Země a žijí dál jako duchové mezi lidmi.
Očistná, šedá zóna je svět nicoty, hluchoty a prázdnoty, svět nekonečného čekání na změnu, která však nepřichází, neboť zde uvěznění nešťastníci si nejsou schopni uvědomit, že změna může přijít jen od nich. Část z nich je zde nucena na vlastní kůži prožívat vše zlé, co způsobila druhým a dokud se neproberou z duchovního spánku, nemohou tento svět opustit. Jen potom, co se tzv. očistí, přichází k věčnému Světlu a mohou vstoupit do vyšších světů.\V tomto životě řešíme spousty problémů s jinými lidmi nebo s jejich nápady. Po opuštění tohoto světa však budeme konfrontováni jen a pouze sami se sebou a s našimi vlastními skutky. Jistě, máme povinnost a právo ovlivňovat svět, ve kterým žijeme nyní. I povinnost zastat se těch, kterým je ubližováno. Na druhou stranu bychom se však neměli stát otroky takových snah, že bychom zapomněli sami na sebe. Po opuštění této reality nebude proti komu bojovat, proti čemu se vymezovat ani zač bojovat. Budeme tu stát je my sami se sebou.
Mnoho lidí věnuje obrovské úsilí v boji proti zlu, angažuje se ve všemožných politických či humanitárních aktivitách, často tím ale jen utíkají sami před sebou. Co nám prospěje, jestliže budeme žít jen proto, abychom změnili svět a přitom zapomeneme měnit sama sebe? Kdo jsme my a co je svět kolem nás. A kdo budeme my, až svět kolem nás nebude a jediný svět kokem nás bude tvořen našimi vlastními myšlenkami, postoji a emocemi?
Zatímco jedni to s bojem proti zlu přehánějí a zapomínají tak sami na sebe, druzí padají zase do opačného extrému, když se uzavírají do vlastních soukromých světů vysokých vibrací a utíkají se mimo bipolární svět dobra a zla. Tito lidé si zase vůbec neuvědomují, že na Zemi nepřišli proto, aby před zlem jen zbaběle zavírali oči a ignorovali ho, neboť nezapadá do jejich představy ideálního duchovního světa, do kterého se snaží uzavřít. Jakékoli negaci se bojí jako čert kříže, aby se duchovně nějak neušpinili nebo nesnížili své vysoké vibrace.
Připoutané duše
Mnoho lidí je s tímto světem tak svázáno, že i po smrti svého těla zůstávají z různých důvodů stále mezi žijícími lidmi, i když by tu už dávno neměli být. Ať již z důvodů materiálních, neboť za života vlastnili mnoho majetku, který nemohou opustit nebo důvodů citových, kdy nemohou opustit milované osoby, které je navíc neustále volají a snaží se s nimi třeba navázat kontakt a tak je k sobě svými nářky ještě více připoutávají místo toho, aby je nechali raději jít.
Jiní v tomto světě zůstávají i z důvodů, že jim někdo ublížil, mají potřebu se mu mstít, nebo jsou objektem jejich pomsty i jiní lidé, kteří s jejich nešťastným stavem nemají nic společného a prostě si jen hledají obětní beránky a ty, které by mohli posednout. Pokud je to možné, snaží se používat jejich těla, neboť vlastní již nemají, takže přímý vliv na tento svět už ztratili. Další se snaží využívat těl žijících lidí jen k tomu, aby mohli znovu prožívat požitky, které již prožívat nemohou – zvláště, pokud jde o sex, alkohol a jídlo. Jako duchové se shromažďují se všude tam, kde s se konají orgie.
Jsou však ale i duše, které tento svět nemohou opustit z potřeby někoho chránit nebo měnit svět ke svému obrazu či snažit se jej zachránit. Mnoho z nich to myslí skutečně nezjištně a dobře. Snaží se vyhledávat zejména ty, kteří jsou schopni vnímat jejich myšlenky a prostřednictvím channelingů diktovat lidem svá poselství. Mnoho z nich vystupuje pod různými pseudonymy a často se vydávají za bytosti z jiných realit či za různé duchovní mistry nebo si na ně přímo hrají. Najdou se totiž samozřejmě i takoví, kteří se tímto jen baví a těší je, když lidé hltají jejich slova a oni mají vliv na takové množství lidí, o kterém si mohli nechat dříve jen zdát.
Zkrátka stav, kdy jste jako duchové lidem neviditelní, máte možnost vidět lidem do hlavy, číst jejich myšlenky a pohybovat se z místa na místo rychlostí blesku je pro mnohé tak zajímavý, že vůbec netouží po žádném opravdovém duchovním vývoji a často si ani neuvědomují, že v tomto světě už jejich místo není. Stále proto žijí v realitě dobra a zla a stále odkládají svůj postup dále, protože věří, že toto je jejich svět.
V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. (Janovo evangelium 14)
Věřící lidé o životě po tomto životě nepochybují, ale věří tomu i mnozí, kteří se nehlásí k žádnému náboženskému vyznání. Na tomto webu vycházím z velké části z poselství andělů, ze svědectví těch, kteří onen svět navštívili vědomě díky vyšším bytostem, kteří jim byli průvodci, ale i autentických výpovědí lidí, tedy kdy o svých zážitcích mimo tělo vypráví sami svědci, ať už se v tomto stavu nacházeli ve stádiu klinické smrti, během hypnózy, stavu bezvědomí, nebo jiných zvláštních a mimořádných stavech, při kterých k těmto zážitkům uvolnění duše z těla může docházet, a to ať už samovolně, nebo nějakou cílenou meditační či jinou technikou.
Některé návody na astrální cestování (metody při níž vaše tělo obvykle usne, ale vy zůstanete při vědomí) můžete najít i na internetu a tak si je vyzkoušet i prakticky. Spíše bych před takovými pokusy ale varoval, i když mohou být účinné, nemusí být bez následků pro váš další život (někteří říkají, že jsou zcela bezpečné, jiní že např. můžete ztratit schopnost normálně usnout nebo se nemusíte vrátit). Velmi jednoduchý návod popisuje např. Robert Bruce, včetně podrobného popisu astrální sféry, na základě vlastních bohatých zkušeností. Bezproblémovou technikou, resp. zážitkem jsou tzv. lucidní sny, tedy sny, při niž se ve snu jakoby probudíte – tj. uvědomíte si, že jste ve snu, sami sen vědomě ovlivňujete a pohybujete se mimo tělo, vědomě se rozhodujete, kdy se probudíte, zapamatujete se mnohem více ze svého snu apod. – podrobně o lucidních snech. I když tato technika není tak dokonalá (protože ač v tomto stavu jste při vědomí, nejste většinou při vědomí úplně na 100%), je zcela bezpečná. Nakonec, možná jste už podobný sen měli či je máte dokonce pravidelně.
Každý, kdo žije v souladu se svým svědomím, city a podle základních mravních zákonů a má na mysli konání nezištného dobra, nemusí se obávat žádných nepříjemných nebo dokonce hororových posmrtných zážitků. Ba právě naopak. Posmrtný život bude velkým osvobozením, neboť každé takové duši dá téměř neomezené možnosti seberealizace. Zatímco život, který žijeme nyní je životem v otroctví hmoty, prostotu a času, na onom světě žádná taková omezení vůbec neexistují a je tu možné doslova vše. V dobrém i zlém. Najdete tu sice to, čemu říkáme peklo i nebe, především ale mnoho mezisvětů mezi nimi, kde se většina zemřelých. Existuje jich tu tolik, kolik si ani nedovedeme představit v nejbujnější fantazii. Každý člověk i zvíře tu má svůj věčný, skutečný a opravdový domov, zatímco v pozemském životě je jen takříkajíc na skok, v zajetí a izolaci. Není tu doma, je tu jen za účelem svého vývoje a u lidí také z jejich samotného dobrovolného rozhodnutí.
Jak si ale onen svět představit, když je to místo mimo hmotu, čas a prostor, mimo tento vesmír, za jeho hranicemi? Co je tam? Nic a všechno, není to vlastně místo, ale spíše stav bytí – skutečně paralelní, původní, originální svět. Věčnost, která tu byla už předtím, než vznikl vesmír. Z našeho pohledu ten, kdo zemřel, je mrtvý, ale z pohledu těch, kdo jsou na druhém břehu jsme mrtví my, kteří žijeme. Z jejich pohledu je narození odchod na svět a smrt naopak návrat domů. Do světa, odkud přicházíme a kam zase odcházíme, když usneme nebo zemřeme. Imaginární svět pohádek, kde se sen stává realitou, svět, ve kterém existuje jen astrální hmota, protoplasma, která je tak jemná a tvárná, že ji lze formovat pouhou myšlenkou a nic tu není nemožné. A přitom zároveň tak hmotná, jako ta naše – žádné vzdušné zámky nebo dokonce andělé vznášející se ve zdušeném oparu a zpívající nebeské chvály. Žádné takové „nebe“ rozhodně neexistuje. Je zcela konkrétní a hmatatelné, jako je náš svět. Jen prostor a čas je tu tak nekonečný, že nemá žádný praktický význam.