Příchod na svět a reinkarnace

Je reinkarnace nějakým zákonem, když existuje?

To určitě ne, reinkarnace není dokonce ani žádným pravidlem. Je to pouze příležitost, nabídka k dalšímu rozvoji. Ostatně k tomu byly stvořeny světy z fyzikální, časoprostorové hmoty, které inkarnaci umožňují. Když se ukázalo, že pro další vývoj některých duchů budou potřeba, zvláště kvůli těm padlým, bylo rozhodnuto o jejich vytvoření. Jsou to tedy světy uměle vytvořené, před vznikem vesmíru nic takového nebylo. Poskytující výborné školící a tréningové podmínky, protože umožňují všem stýkat se spolu v jednom okamžiku a v jednom místě, bez ohledu na stupeň vývoje té které bytosti. Ve světech antihmoty taková možnost neexistuje, všichni to mohou žít trvale jen ve světech, které obývají bytosti podobného vývojového stupně. Velmi praktické u nich je, že si nikdy nepamatujete na dobu před svým narozením – tím, že dojde k fyzické inkarnaci, dojde i k přerušení kontaktu s vaší duchovní pamětí, neboť v bdělém stavu používáte pouze fyzickou paměť (kterou s novým tělem dostáváme novou). Před každým narozením (inkarnací) se zbavujete původní identity a novou získáváte až s novým narozením – jako nový, jiný člověk.

Takže vesmír není důsledek pádu člověka?

Ne, fyzikální světy slouží i těm, kdo nikdy nepadli, neodklonili se od pravé podstaty života a jeho zdroje. Ovšem je důležité zdůraznit, že pouze na vyšších a nejvyšších úrovních. Ty jsou svých charakterem už téměř tak dokonalé jako světy astrální a omezují ducha jen minimálně. Určitě omezení je tu ale proto, že duchům dává nové podněty a impulsy k vývoji.

Jak je tedy s tím „vyhnáním z ráje“?

To je extrémní případ. Někdy se stane, že bytosti se v těchto světech zapletou do osidel nástrah a zla, do pokušení, kterým podlehnout. Na nižších úrovních od 4D reality níže těchto fyzikálních i astrálních světů působí i vyloženě negativní entity ovládané padlými anděly, které se snaží zvláště lidi a bytosti humanoidního charakteru dostat pod svoji kontrolu. A to jak víte, se jim ve vašem případě také velmi úspěšně podařilo. K těmto zlomovým událostem došlo v pravěku, v dobách Atlantidy, kdy se vaše civilizace propadla až do fyzické 3D reality, což způsobilo, že jste prakticky zcela ztratily kontakt z vyššími světy, izolovali jste se a mezi vámi a námi vznikla hluboká propast a vysoká hradba. Proto už nyní nevíte, kdo jste, co ve vesmíru děláte, kde jste se tam vůbec vzali a proč existujete. Jak říkám, tak hluboký pád do nejnižších úrovní fyzikálních světů je spíše ojedinělý případ.

Je třeba si uvědomit ještě dvě důležité věci. Zákon karmy poskytuje lidem vlastně možnost poznat následky svých činů. Kdyby tato možnost neexistovala, nikdo z tak hluboko padlých lidí by neměl možnost se k Bohu navrátit. Za druhé, nikdo není k inkarnaci nucen a pokud nechce, následky svých špatných skutků splácet nemusí. Fyzikální světy nejsou vaším původním domovem, ale jsou tady, aby sloužili k vašemu vývoji. Je ale jen na vás, jestli jich chcete využívat. Na každém záleží, zda a jak se chce vyvíjet a jaký život si před svým narozením zvolí.

Karma není žádný žádný plně automatizovaný systém, který za všech okolností pracuje sám od sebe. Karma je spíše genetické zatížení hříchem a prozřetelnost Boha, která spojuje lidi, lidské osudy a události. Karma není automat nebo stroj – je to nejvyšší a skrytá inteligence. Není to systém, ve kterém Boží vůle nefiguruje. Ne každý, kdo trpí, trpí proto, že je to jeho karma. Někdo ji na sebe vzal dobrovolně, aby trpěl za hřích jiných a aby se ukázala Boží moc. Karma, to není žádný nemilosrdně trestající systém, rozhodně ne. Nebo systém, která automaticky dělí lidi no kast, ať svých činů litují nebo ne. Pokud se jí chce někdo vyhýbat, klidně může. Tak se ale chovají vězni na útěku, kteří vědí, že něco udělali a že musí nastoupit do vězení, ale nechce se jim. Pouze oddalují možnost své nápravy a poznání toho, kým jsou.

169

Takže o inkarnaci nerozhoduje Bůh?

Nikoliv, pouze a jen my sami. Rozhodně to není tak, že byste byli v nějakém okamžiku stvořeni a pak vás Stvořitel poslal na Zem. Vůbec jste nemuseli být tam, kde jste, je to jen vaše rozhodnutí zkusit si to. Na každém je jak se chce rozvíjet nebo jestli vůbec. Někomu se na Zemi nechce a tráví na onom světě třeba tisíce let. Někdo se inkarnuje znovu záhy po ukončení předešlého života. Inkarnace ale znamená možnost mnoho se naučit a postoupit v krátkém čase velmi daleko a splatit své dluhy. Celkově je o ní velký zájem a mezi zájemci a čekateli na novou inkarnaci je nával, zatímco příležitostí málo. Na Zemi se zkrátka všichni nevejdou… Pokud se naskytne vhodná příležitost (také z hlediska astrologického), která by odpovídala našim představám, není dobré dlouho váhat. O jednu konkrétní inkarnaci může mít zájem více duší a získává ten, kdo se dřív rozhodne. Poté se již rozhodnutí nedá změnit a ty jsi ke svému nenarozenému tělíčku stále více připoutáván a postupně se inkarnuješ.

Může i člověk žít dva životy současně?

Ano, zvířata musí, ale i člověk teoreticky může. Ve stejné době a okamžiku ano. Duch nejenže může komunikovat s mnoha bytostmi současně, ale může se i rozdělit na více samostatných bytostí a inkarnovat se nadvakrát nebo i vícekrát. Týká se to ale spíše jen andělů, kteří plní nějaké poslání, lidé takové „výsady“ nemají. Zájemců je mnoho, příležitostí málo. U lidí to prakticky neplatí a nakonec to ani nepotřebují.

Může se narodit současně jako muž i žena?

Přirozeně. Každá bytost je muž i žena. Dokonce se můžeš setkat sám se sebou, tedy se svoji polovinou opačného pohlaví. Nemysli si ale, že je to příliš smysluplné pro vývoj, nebo že to znamená dokonalé porozumění. Jediný pocit s takového setkání můžeš mít, že potkáváš sama sebe nebo jakoby ses díval do zrcadla. Je to dokonalá stejnost, fascinace, ale i dokonalá nuda. No uznej, bavilo by tě být sám se sebou? Ta druhá část tvého já může být ale i stejného pohlaví. Používat nezávisle současně dvě hmotná těla je většinou úplně zbytečné, naopak přináší spíše možná rizika navíc. Nicméně, jak říkám, vědomí ducha je dělitelné, je to jeho přirozená schopnost. Duch není nic konzistentního. My všichni jsme nakonec jedním duchem, údy jednoho těla. My všichni jsme částí Boha a všichni dohromady jsme jeho bytostí.

Můžeme si vybrat okolnosti budoucího života?

Do jisté míry ano, ale pouze základní strukturu, danou z části geneticky. Podle toho, čemu se kdo potřebuje nebo chce naučit. Tato struktura či osnova se nazývá také prenatální smlouva, ve které je dána například i délka života. Rozhodně ne ale každý plánuje. Někteří se do všeho vrhají bezhlavě, i do nového života. Jiní si myslí, že vědí všechno nejlíp, odmítají všechny moudré duše a anděly, kteří by jim mohli poradit a pomoci zvolit vhodnou inkarnaci. Další pak nemají jiný cíl, že být bohatí a slavní (na tyto inkarnace se čeká opravdu dlouhá fronta – jak říkám, zájemců je mnoho a příležitostí málo).

Do základní struktury, kterou si lze naplánovat (tedy i s ohledem na vhodný astrologický moment) je volba pohlaví (pokud ho potřebuješ změnit), stupeň inteligence, určité nadání, finanční a materiální zajištění, zdraví, osudovou lásku (má-li dotyčný potkat někoho konkrétního), zemi a národ. Především ale rodiče – tím jsou ostatně dány všechny body této struktury. Znáš jejich duchovní vývoj, pokrok a jejich psychický stav. Můžeš je znát z dřívějška, mohou to být ti, se kterými tě pojí přátelství a které známe už dlouho, ale i úplně neznámí lidé.

Můžeš si záměrně vybrat těžkou inkarnaci, život který ti přinese mnoho překážek nebo snadný život, který ti mnoho lekcí nepřinese, ale ani neposune příliš daleko. Je to ale všechno tvoje volba. Můžeš se radit s vyššími bytostmi, jaká inkarnace by byla pro tebe z hlediska potřeb pro tvůj pokrok nejvhodnější, přesto ale obvykle rozhodují citové důvody a vazby. Výjimečně se nemusíš narodit ani na Zemi, ale třeba na úplně jiné planetě, pokud to odpovídá tvých duchovním potřebám. Nikdo nebyl a není na věky výhradně a povinně obyvatelem Země, podobně jako příslušník jednoho národa na Zemi jím nemusí zůstat po celý život, ale může se přestěhovat nebo změnit občanství.

Čím je pozemský život tak zajímavý?

Časoprostor, čili fyzická hmota a především lidské bytí na Zemi, je zajímavou anomálií. Vyznačuje se zvláštními vlastnostmi, které jsou pro vývoj inteligence a vědomí zcela jedinečné. Důsledkem je, že život v lidské formě skýtá mnoho lákadel. Pro někoho je to zkušenost, kterou bychom mohli přirovnat k návštěvě v zábavním parku, kde jsou k vyzkoušení spousty zajímavých kolotočů a atrakcí – je to území, kde jsou standardní pravidla, platící v prostoru mimo Zemi, dočasně vyřazena z provozu. Mnozí touží po lidském bytí ze zvědavosti a chtějí si ho vyzkoušet.

Spousty dalších pozorně sledují průběh dějin lidstva a čekají na vhodný okamžik, kdy budou moci do pozemské reality vstoupit prostřednictvím svého nápadu či zkušenosti, která je výsledkem jejich dlouhodobého hloubání. Zvláštností lidské existence v daném bodě evoluce je, že poskytuje možnost vyzkoušet tento nápad v praxi. Další si uvědomují, že omezení, která jsou vlastností fyzického uvěznění v lidském těle, také skýtají možnost koncentrovat jisté energie, které jsou dostupné pouze v tomto stavu bytí. Je to také jediná příležitost, kdy je možné tyto energie upotřebit. Přesto ale největší motivací, která předčí všechny předchozí možnosti dohromady, je konečný výsledek. A tak „jdete do fyzických těl“ kvůli tomu, že je to „intenzivní výukový proces“. Něco jako krátký, ale intenzivní rychlokurz.

Jsou nějaké podmínky pro inkarnaci?

Ano, podmínky pro existenci v podobě člověka jsou relativně přísné. Za prvé člověk musí souhlasit s tvrzením, že časoprostor opravdu existuje. Bez této dohody není možné získat základní lidské vědomí. Musí souhlasit, že existuje čas časový rámec v souladu s pozemskými měřítky. Musí dále přijmout a stvrdit, že vědomí vyjadřující se jako člověk bude disponovat jistými vlastnostmi a omezeními. Se vstupním procesem se pojí také zastření dřívějších zážitků. Tím je zajištěno, že se do nadcházejícího lidského života nebudou míchat rušivé vlivy z dřívějších životů – ať již z fyzických, nebo z jiných realit.

171

A když jsou podmínky splněny?

Pak, pokud to dotyčný neodmítne, a přistupuje k inkarnaci seriozně, je mu doporučen a vybrán příhodný a předpokládaný vstupní bod narození. Zvažují se vlivy genetické, okolního prostředí, sociální, politické a ekonomické, které mohou – ale nemusí – zajistit naplnění stanoveného cíle vtělení. Kvůli možným odchylkám všech zvažovaných okolností a vzhledem k jejich možné variabilitě se často stává, že vstupy se dějí pouze na základě možnosti nebo naděje, že daného cíle bude dosaženo. Velmi běžná jsou dokonce vtělení, kdy okolnosti zrození vytvářejí takřka tu nejlákavější výzvu k pouhé účasti a vyzkoušení svých možností nebo k jejich změně pouhou myšlenkou a činem. Někomu se to podaří, někomu ne. Dalším faktorem je skutečnost, že poptávka či potřeba nových výběrových vstupních míst dalece přesahuje jejich aktuální kapacitu. Proto mnohé bytosti nechtějí dlouze čekat a vtělí se i za méně příznivých okolností.

Kam se ale poděje všechno to, co jsem se naučil v minulém životě?

To se rozhodně neztratí. Z každého života si sice odnášíš jen tu osobnost, kterou jsi byl naposledy, ale každá tvoje zkušenost, poznatek, dovednost a morální pokrok se ukládá ve tvém duchovním těle, které se skrývá pod tvým jemnohmotným tělem a není vidět. Každým životem se tak můžeš stát dokonalejším člověkem, i když zemřeš třeba jako velmi mladý a nezralý člověk. To vůbec nerozhoduje. Nebo – řeknu to jinak. Během života se vyvíjíš a zdokonaluješ. Po jeho ukončení – resp. před svým novým narozením tu část své osobnosti, které je již dokonalá, odevzdáš. Do nového života se tedy nenavrátíš už ty, ale pouze ta druhá část tvého já, která se ještě potřebuje zdokonalit.

Existuji snad dvakrát?

Vy lidé si pořád všechno představujete prostorově. To je stejné, jako kdybys řekl, že Bůh je tam ale tady ne. Bůh je všude a ve všem. Duch je nedělitelný a nemá žádný tvar. Pamatuj, že duch je čirá myšlenka a ty také. Když mluvím o tvé osobnosti (kterou máš v každém životě jinou), nemluvím o tvém duchu. Tvůj duch je v každé tvojí osobnosti, je součástí Boha i tebe. Žiješ neustále v Bohu i tady. Ale abys mohl žít ve hmotném světě, máš také svoji osobnost danou genetickou, fyzickou a duševní výbavou. Tvá osobnost je něco jako tvoje výbava. Co když ti řeknu, že tvůj vnitřní hlas, podvědomí a intuice jsi právě ty v tomto duchovní světě? A tak to je. Tvoje vědomí pak přebývá v tomto fyzickém světě.

Tvoje osobnost se skládá z vědomé a podvědomé části. Vědomá část, to je především tvůj současný rozum a podvědomá část tvého já (která není aktivně používána) je tvoje věčná, duchovní složka. Toto je všechno tvá identita. Lidé mají svoji věčnou, duchovní složku více anebo méně vyvinutou, podle své vyspělosti. Zvířata a dévové ji mají zatím jen v latentním, zárodečném stádiu, proto u nich nemůžeme hovořit o identitě a osobnosti, ale jen o povaze.

Mohou se pozemšťané stát v jiném životě mimozemšťany?

Nejdříve se zeptej sám sebe, zda jsou třeba Češi jinými lidmi než Poláci. Jsou to spřízněné duše, které se k sobě přitahují. Na onom světě nevytváříme rodiny stejně jako na Zemi, ale společenství spřízněných duší. Spřízněné duše se k sobě přitahují a tak tvoří nejdříve malé skupinky, dále větší společenství a nakonec celé společnosti a civilizace. Může tedy třeba Čech přesídlit do Německa a tam se usadit? Samozřejmě že ano. Záleží to na jeho potřebách, migrace není hromadný jen, ale týká se jednotlivců. V tomto případě nejde ale o žádné politické, materiální nebo existenční důvody, ale o duchovní potřeby.

Reinkarnovat se můžeš dokonce i do úplně jiného vesmíru a formy existence. Forma existence může být různá, ale duše zůstává táž. To jsou ale výjimečné případy už proto, že každý je přitahován ke stejným duším a stejným místům, kde se setkávají a mají společnou karmu. Právě karma je to, co vás drží pohromadě a nutí vás setkávat se ve společenství nebo společnosti, kde se nacházíte. Respektive ne nutí, ale poskytuje vám ideální možnost, jak ji vyrovnat a osvobodit se od ní právě zde a tady. Není ale nikde psáno, že v příštím životě, pokud se inkarnuješ, budeš opět Čech nebo pozemšťan. Záleží to na pokroku, který uděláš v dosavadním životě. Tvoje dosavadní úroveň tě ale přivádí právě na Zemi, která je takovým školícím centrem, pro ty, kteří propadají. Něco jako zvláštní nebo pomocná škola. To ale není důvod k malomyslnosti, je to naopak výzva a šance dosáhnout v krátké chvíli velkého pokroku i pro ty, kteří by se mohli inkarnovat i na vyspělejší planetu.

Ano, někdy mám pocit, že do tohoto světa nepatřím…

To mít můžeš zcela právem, ale přesto tu nejsi omylem. Sám sis toto místo vybral a máš tu úkol, který musíš splnit. Na Zemi se nakonec inkarnují i ti, kteří to vůbec nemají zapotřebí. Jen proto, aby pomáhali lidstvu. Ty sis takové poslání nezvolil, ale máš tu ještě karmu, kterou potřebuješ vyrovnat a která tě váže k Zemi a tvým bližním jako k vašemu domovu. Tvůj skutečný domov je ale celý vesmír, který ti patří a Bůh. Ne nějaké hmotné těleso ve vesmíru, které tě dočasně přitahuje svoji fyzickou a astrální gravitací. Tvůj skutečný domov je mimo časoprostor.

Setkávám se na tomto světě vždy s lidmi z minulých životů?

Ne, všichni tvoji přátelé a příbuzní nejsou většinou tady. Ať už proto, že už zemřeli, nebo se ještě nenarodili, nebo sem ani nepřijdou. Někdy se setkáte, někdy ne a často se míjíte. Víte ale o sobě. Když jste na onom světě, jsou někteří z vás zase tady. Všechny spřátelené a spřízněné duše jsou k sobě přitahováni a rádi se inkarnují společně – to jsou ony citové důvody. Na druhou stranu ale máte různé úkoly a musíte se setkávat i s těmi, se kterými máte co dočinění a kterým musíte splatit své dluhy a naopak. Mnoho setkání vůbec není náhodných, ale ne všechna. Pokud byl v tomto životě někdo jen naší okrajovou, nevýznamnou a dočasnou známostí, byl jí pravděpodobně i v životě minulém. A pokud někdo v našem životě hraje zásadní úlohu, je to většinou proto, že ji hrál i v minulém životě. Vztahy zůstávají, je scéna, společenské postavení a okolnosti našeho vztahu se mění. Jednou je tvá žena milenkou, jindy manželkou, jindy dcerou nebo matkou, atp.

Odkud ti současní lidé na Zemi přišli?

Velká většina jich sem přišla z temných světů, kde již splnili svůj úkol – asi 4,5 miliardy lidí. Asi 900 mil. je naopak padlých nováčků z vyšších světů (z toho však přesto jich více než 80% svůj životní úkol nezvládá). Zbytek, asi miliarda lidí jsou k této Zemi trvale, dlouhodobě připoutáni, jejich vývoj stagnuje a reinkarnují se sem stále znova. Nejmladší duše ze všech oblastí mají za sebou do 400 tisíc životů, naopak staré duše 800 tisíc až 1 200 tisíc životů. Určité malé procento lidí zažívá lidskou existenci úplně poprvé. Někteří zažili fyzickou existenci v jiné části časoprostoru a v jiné fyzické formě, ale jako lidé žijí úplně poprvé. Jiní nováčci nezažili vůbec žádnou formu fyzického bytí.

Jak je to přesně s těmi spřízněnými dušemi, jak to funguje?

To se týká především tvých osudových vztahů. Tedy vztahů s těmi, kteří patří do okruhu spřízněných duší, které jsou ti blízké, se kterými máš stejný cíl a se kterými tě spojuje hluboké pouto. V různých životech potkáváš ty samé duše, pouze v jiném společenském postavení. Tvé nejzásadnější osudové vztahy se týkají duší, které patří do nejbližšího okruhu tvých spřízněných duší, mezi které patříš. Jiné, pouze okrajové vztahy patří do širšího okruhu tvých duchovních příbuzných nebo o nich mluvíme jako o náhodných známých, i když nic není náhoda. Pokud někdo ve tvém životě hraje zcela zásadní roli, bude ji hrát i v jiném životě a naopak. Pokud se s někým potkáš jen letmo, je pravděpodobné, že bude tvou letmou známostí i v jiném životě. Vztahy pokračují, pouze konstalace se mění podle potřeb. Jak jsem řekl, na onom světě nežijeme v rodinách, neženíme se ani nevdáváme, neplodíme a nerodíme děti. Žijeme tu ve společenstvích. Ta jsou tvořena různým počtem příbuzných duší. A samozřejmě ne všichni z tohoto okruhu se vracíme na Zemi ve stejnou dobu, abychom se všichni najednou potkali i v životě. Vždy je někdo z nás tady a někdo tam.

A osudová láska?

To je právě ten případ. Vztah s osudovou láskou patří do nejužšího okruhu navzájem spřízněných duší, do kterého patříš. Můžeš mít jedinou, se kterou žiješ tady i tam a dohodnete se, že se setkáte i na Zemi. V životě jste pak k sobě navzájem přitahováni silou svých podobných myšlenek, až se jakoby náhodou potkáte. Můžeš jich mít ale i více a pak se dohodneš jednou z nich. Anebo žádnou, žádné takové úzké spojení. V takovém případě nemluvíme o osudové lásce, i když ani takový vztah není náhodný. Duše na onom světě nemusí svoji lásku prožívat jen ve dvou, ale jak jim to vyhovuje. Neexistuje tu žádná žárlivost, protože život bez fyzického těla umožňuje těmto duším dokonalé spojení v jednu, i když je jich více. Vím, že je to těžko pochopitelné, ale tento princip takto funguje právě u Boha. V něm všechny bytosti tvoří bytost jednu, splývají v jednu, což je pocit nepopsatelného blaha. V Bohu není nikdo nikdy sám, sám je pouze ten, kdo se od Boha, který je láska sám odděluje. Sice i potom tvoří společenství podobně odpadlých duší, ale ti spolu nedokážou splynout ani tady. Láska to je vlastně umění vzdát se sám sebe, splývat a splynout s jinou duší.

To si nějak nedovedu představit…

Zkus si představit dva obláčky, které se prolnou a spojí v jeden oblak a rozplynou se v sobě. Ten, kdo se nedokáže otevřít a vzdát se svého já ve prospěch jiného já, ten si nikdy splývat nenaučí. Mnoho lidí nejenže nedovede takto splývat, ale ani komunikovat. Předpokládá to obrátit se a otevřít se Bohu a splývat s ním. Poznat jeho lásku a ztotožnit se s ní. Bůh je láska my všichni jsme její součástí. Jeho součástí. Jediné co tomu brání je vaše ego, pýcha, strach a nedostatek víry. Kdykoli si budeš snažit si lásku přivlastnit, proklouzne ti mezi prsty. Je to proud čisté energie světla, kterého jsme vodiči a kanály. Naší povinností je tento kanál vyčistit a nechat tuto energii skrze nás volně proudit, skrze nás přicházet a odcházet. Přijímat a rozdávat dál. Jakmile přijímáš a nedáváš, tento kanál se ucpe a není schopen lásku přijímat ani vydávat. A stejně tak nemůžeš lásku dávat, když ji nejsi schopen přijímat. Jedině otevřené srdce je čistým kanálem. Odhoď své já a zapřemýšlej, čím a kde blokuješ tento vesmírný proud a proč narážíš. Přemýšlej o tom každý den, svět se ti otevře dokořán a Bůh přijme s otevřenou náručí. Nechoď proti proudu, ale nech se vést po proudu a pak uvidíš, že je život krásný. Nenech se unášet proudem světa, který jde proti proudu lásky.

Jak je to s umělým ukončením těhotenství? Je to vražda?

Představ si, že si stavíš dům. Dlouho ti trvalo, že sis vybral a zakoupil vhodný pozemek, našel šikovného projektanta, který ti vytvořil projekt, nakoupil sis materiál, dlouho ti trvalo, než sis konečně vyběhal stavební povolení, protože sousedi měli spoustu připomínek… A pak, když se ti podařilo dát dohromady partu dělníků, kteří ti se stavbou pomohou, začal jsi stavět. Jenže, co se nestalo. Už ses chystal začít pracovat na interieru a náhle by ti ze stavebního úřadu přišlo, že máš všechno okamžitě odstranit, že povolení ke stavbě bylo zrušeno a to bez náhrady škody. Jak by ti asi bylo, nepřipadalo by ti to sprosté, bez náhrady škody, bez možnosti odvolání? Podobně se cítí i ten, komu bylo zabráněno se narodit. A tím spíše, pokud rodiče, které se vybral si vybral proto, že k nim má nějakou citovou vazbu. Pak se totiž necítí jako někdo, s kým úřady jednaly arogantně, ale jako dítě, kterého rodiče vyhnali bezdůvodně z baráku, aniž by se s nim bavili. Nebo jako holka, se kterou si její kluk pohrával, až ji nakonec poslal k vodě, aniž by jí cokoli řekl. Zkrátka, cítí se, jako by byl pouhá věc, která se vezme, vyzkouší a hodí do koše. Jako věc, která je pokládána za majetek někoho jiného, který si s ní může nakládat, jak chce.

To je opravdu hrozné, ale je to přece nevědomost…

To ano, nevědomost hřích nečiní, nicméně následky zůstávají a karma se vytváří. Proto je důležitá osvěta, nicméně ta je těžká bez povědomí o posvátnosti života. Nezáleží ani tak na tom, jestli budete mluvit o vraždě nebo ne. Jde totiž opravdu o to, že umělým přerušením těhotenství zabráníte narození člověku, který se na to už dlouho připravoval, vybral si své rodiče a nakonec se již astrálně připoutal na zárodečný plod a duševně je s ním spojen, protože narození, to je postupný proces. Po umělém přerušení těhotenství se pak často stává, že duše, které maminka zabránila tomu, aby se narodila, pak není schopná už toto astrální spojení přerušit a zůstává k ní připoutaná jako přivtělená duše, která tam nemá co dělat. To je velmi nepříjemná situace jak pro ní, tak pro maminku a znamená vážné karmické zatížení. Mnoho maminek, které se rozhodli pro interrupci takto na sobě „nosí“ své nenarozené děti.

Ale když se tyto duše podaří odpoutat, je vše v pořádku, ne?

To není tak jednoduché. Tato duše se odpoutat nemůže, protože každý před narozením odkládá svoji původní identitu, kterou s sebou přinesl z posledního života a se kterou žil na onom světě. To je ostatně i důvod, proč si po narození nepamatuje nic z toto, kým byl předtím a pokud by to chtěl zjistit, musel by se napojit na rezervoár svého vnitřního vědomí, kde jeho minulé identity se všemi zkušenostmi zůstávají uloženy. Nyní se už odpoutat nemůže, protože již žádnou výchozí identitu nemá – ta měla teprve vzniknout jeho novým životem, kdyby se narodil. Odpoutá se, až když dojde ke karmickému vyrovnání. Do té doby zůstává tato duše vězněm, bez vlastní identity a nemůže dospět ani v pozemském světě, ani na onom světě. Z tohoto hlediska je interrupce ještě horší, než vražda.

No dobře, ale co třeba znásilnění, vývojové vady apod.?

To jsou všechno karmické případy. Ani jeden není náhodný. Pokud se duše, která se měla narodit přivtělí k nějaké matce, která ji potom odmítne přijmout, je to oboustranný karmický případ. Tyto dvě duše, matčina i ta dosud nenarozená jsou k sobě přitahovány nikoli náhodně. Interrupce je vždy dočasné řešení, ale nakonec vždy převáží to negativní a obrací se proti tomu, kdo se takto rozhodl. Eticky správnější je proto neuchylovat se k interrupci v žádném případě, jak u vrozených vad, tak v případě znásilní, i když výsledek může být někdy stejný. V některých případech se dítě stejně narodí mrtvé, ale opět ne náhodou a je tak vše vyřešeno. Pokud se narodí s vrozenou vadou, záhy může zemřít a tady zase není správné chtít ho udržovat při životě za každou cenu. Tím, že někoho udržujete na přístrojích, mu nijak nepomáháte, naopak brzdíte plán, který s ním Stvořitel má. V případě, že se o něm postarat můžete, pak je to zase ale samozřejmě vaše povinnost.