Slovo úvodem

30

Tyto stránka byly takovým pokusem shromáždit všechny dostupné informace, které se týkají života člověka po smrti, paralelních světů a realit, které jsou mimo možnosti vědeckého výzkumu i mimo schopnosti našeho vnímání. vzhledem k tomu, že jsem se tímto a podobnými tématy docela dlouho v životě zabýval, podařilo se mi za tu dobu dát dohromady různá poselství andělů, lidí, kteří prožili klinickou smrt a především lidí, kteří byli dočasně vzati anděly na exkurzi do vyšších světů a paralelních realit, jak ve světech posmrtného života, tak jiných inkarnačních světů. Texty jsem záměrně sestavil z části do formy rozhovoru. Ten je z části reálný, z části jsou otázky vymyšlené. Pokud vás tato tématika zajímá nebo začala zajímat, můžete ušetřit spoustu času studováním různých materiálů, sbíráním střípků a jejich sestavováním dohromady – nabízím vám ucelený pohled, který, byť ucelený, stále je samozřejmě také subjektivní.

I když hlavní část stránek uprostřed webu, která je ve formě rozhovoru, jsem napsal v roce 2010, později jsem ještě doplnil a přidal další články, které na sebe úplně nenavazují a místy se opakují, takže v tomto případě nejde ani tak o stránky, jako o jednotlivé příspěvky z různých dob.

Kde je pravda?

Pravdivost poselství a svědectví samozřejmě nelze v mnoha případech nijak vědecky ověřit, stejně jako lze zpochybnit poselství samotná, podobně jako u tématu téma mimozemského života, které je však oproti tomu mnohem více známé a popularizované. Vše tedy pochopitelně zůstává – alespoň oficiálně – na bázi víry, teorií, spekulací a hypotéz, protože žádný anděl, ani mimozemšťan se zatím nepředstavil oficiálně celému světu nebo nebyl představen, ani nevystoupil v televizi či rozhlase (nepočítáme-li nevysvětlený incident z roku 1977). Informace od Ježíše Krista, proroků, věštců či jasnovidců nemohou být pokládána za vědecky přijatelné a za fakta. Ani Kristovo zmrtvýchvstání nebylo zachycenou kamerou, ale i kdyby bylo, jistě by nebylo problém záznam také zpochybnit a říci, že to byl filmový trik.

Cokoli lze zpochybnit, možná i v případě, že něco vidíme na vlastní oči. Nebyla to náhodou jen naše halucinace? Hologram? Nebo jiný trik profesionálního kouzelníka? S lidskou myslí se dají dělat věci – je až neuvěřitelné jak snadno je manipulovatelná. Ostatně manipulace a triky jsou všude kolem nás. Od nevinných, až po velmi sofistikované, takže nás vlastně vůbec ani nenapadne, že by mohlo jít o nějaký klam.

Na druhou stranu ale víme, že i vědecké teorie jsou také často jen hypotézy, založené na předpokladech (např. Darwinova). Když ale uvážíme, že náš vesmír – tedy oblast časoprostoru může být jen nepatrnou součástí mnohem vyššího celku mimo čas a prostor, je jasné, že celá věda je nám v podstatě k ničemu, protože ta se vztahuje jen na to, co lze měřit, respektive na svět, kde lze něco od něčeho odvozovat. Mimo tuto oblast si však nevystačíme nejen s vědou, ale ani rozumem a logikou. „Onen svět“ – je zřejmě jakýsi nekonečný hologram všech možných možností a všech rozměrů, tvořící nekonečnou řadu na sobě nezávislých paralelních světů.

Vše lze nějak vysvětlit

Pokud existuje skutečná snaha, je možné prakticky vše nějak vysvětlit. Otázka je jen, jak důvěryhodně to zní a zda je odpověď skutečně správná. Všechno lze nějakým způsobem vysvětlit vědecky, ať už jde o kruhy v obilí nebo o zážitky blízké smrti. Problém je, že jsou to ale vše pouze hypotézy, které nám říkají, že něco je možné, ovšem nejsou důkazem proto, abychom věděli, že to také tak je. Jsou to teorie založené na naší víře, stejně jako teorie konspirační a nevědecké. Záleží tedy na vašem názoru a na tom, z jakých předpokladů vycházíte a čemu věříte. Mohli bychom říci, že možné je vlastně v podstatě všechno a že víme, že nic nevíme. Je dokonce i možné, že vědecké hypotézy a nevědecké teorie se navzájem vylučují pouze zdánlivě a že všechno je jinak.

Paradox života

Vědecká otázka původu života je tak více filosofická, než vědecká… Jsou vědomí a život pouze stroje, které vznikly náhodně z ničeho, aby samy sebe zkoumaly a zdokonalovaly? Jsme pouze roboti, kteří vytváří iluzi živých bytostí, protože život je pouze automatický mechanismus, která programuje sám sebe? Jenže, kdyby byl život tak uměle inteligentní, znamenalo by to, že je inteligentnější, než my. A to je vlastně paradox – jaký by byl rozdíl mezi náhodně vzniklou umělou vyšší inteligencí a životem, který vidíme v naší představě Stvořitele? Pokud bychom totiž uměli vytvořit roboty, kteří mají nejen vědomí a city, šlo by tedy ještě o roboty nebo o živé bytosti? To je ale právě to, co odlišuje roboty a automatický mechanismus sebeprogramování od vědomí, které není naprogramované – alespoň do jisté míry má svobodnou vůli. Umělá inteligence a stroj totiž svobodnou vůli nemá – život pouze více nebo dokonale předstírá, přičemž teoreticky může dokonale napodobovat i prožívání emocí. Umělá inteligence a stroje jsou opět jen něco, co muselo být vytvořeno někým, kdo není stroj. Tím spíše, pokud se jedná o stvoření života s člověka. Žádný náhodně vzniklý program je nemohl vytvořit.

Jiná teorie říká, že jsme „děti hvězd“. Tedy výtvorem jiných bytostí. To je určitě možné, otázka zní proč a za jakým účelem? Je lidstvo jen experiment? Pokud ale máme svědomí a svobodnou vůli, stejně jako schopnost milovat, bytosti, které nás stvořily, musely být jednak láskyplné a jednak inteligentnější, než my. Tato teorie by se potom příliš nelišila od náboženské, ve které Stvořitel člověka stvořil údajně přímo. Vyšlo by to nastejno, protože by tyto bytosti jen naplnily jeho vůli. Jiná věc by byla, kdyby byl člověk stvořen jako nesvéprávný a otrok, jehož jediným smyslem je sloužit jako zdroj pro využívání toho, kdo jej vytvořil. Nebo zda některé bytosti nezasahují do původního plánu svobodného člověka a nechtějí jej přetvořit ke svému obrazu tak, aby lidstvo jako svůj zdroj mohly využívat – jak se tomu věnuji na svém druhém webu Nový věk.

Tato teorie stvoření se mi zdá stejně pravděpodobná, jako ta, že člověk by stvořen Stvořitele přímo. Ostatně i v náboženství vystupují jakési vyšší bytosti, které jsou prostředníky mezi člověkem a Bohem – “andělé“ a dokonce ještě vyšší – archandělé. Víme o nich jen velmi málo, kromě toho, že se jim říká poslové, nevíme vlastně skoro nic o jejich poslání. Víme jen, že to nejsou lidské bytosti a že některá náboženství je uctívají jako bohy. Přicházejí z jiných dimenzí a neviditelných realit, stejně jako mnozí tzv. mimozemšťané. Zkrátka nejde o lidi ani jiné bytosti z našeho světa.

Kdo jsme?

Otázka, kdo jsem já a proč jsem součástí toho všeho v každém případě zůstává. Není už mnohem snadnější představit si neexistenci vlastního já, než pochopit opak? Co tu dělám? Jaký by to mělo smysl, kdybych byl jen hříčkou přírody – nebylo by lepší si jen užívat, podvádět a krást, na všechno se vykašlat? Jak to, že mám svědomí, že mám schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem? To není normální a je těžko představitelné, že by to bylo jen výsledkem výchovy. Ta jistě svůj významný podíl má, ale určitě není odpovědí. Kdybych byl hříčkou přírody, nemohl bych žádné svědomí mít. Byl bych nejspíše robot, který je naprogramovaný na to, aby maximálně využíval druhé, abych přežil – protože jen silnější vyhrává. Určitě ne na to, abych bral nějaké ohledy.

Co bylo před tím, než jsem se narodil, by mě vůbec nezajímalo, protože jsem nebyl. A určitě by mě netrápilo ani to, co bude, až tady nebudu, protože bych znovu neměl žádné vědomí – neexistoval bych. Můj život by byl jen krátká nesmyslná epizoda. Slovům o tom, že láska má smysl a je věčná nebo že tvé dílo bude žít dále, bych se mohl jen zasmát. Stejně jako celé existenci lidstva. Co na tom, zde zítra skončí, nebo tady bude ještě miliardy let, jestliže jednou stejně všechno skončí? Bylo by to vlastně úplně jedno. Nic by nemělo žádný smysl. Zda jsme nebo nejsme a co jsme. Všechno by bylo jedno. I když třeba stále pochybujeme, přesto nám něco říká, že tak to není. Je to vyšší hlas nebo selský rozum? A pokud bychom se mýlili? Tak by to bylo také jedno, protože tak jako před vznikem všeho nebylo nic, tak bude nic i po zániku všeho.

Ateismus a logika

Veškerá snaha vyhnout se vědeckými teoriemi aktu stvoření nějakou vyšší inteligencí je ale jen cestou do slepé uličky, která nikam nevede a Stvořitel, ať už mu dáme jakékoliv jméno nebo si ho představujeme, jak chceme je – jako nejvyšší inteligence – jediné možné logické vysvětlení. Mnoho slavných vědců přesto říká, že člověk, včetně jeho vědomí, je pouze stroj a že neexistuje nic, co by jej přesahovalo. Často si říkám, jestli je to neschopnost logicky uvažovat nebo neochota, když právě tito vědci, pro které je kritický rozum a logika nade vše, v otázce stvoření tento princip na kterém staví, zároveň popírají. Na druhou stranu ale zrovna tak mnoho slavných vědců říká, že je to nesmysl – že nic nemůže vzniknout z ničeho a samo od sebe, takže i tzv. teorie všeho vede opět jen ke Stvořiteli, coby vyšší inteligenci. I kdyby nás snad stvořily jiné inteligentnější bytosti – což je klidně možné – musel by zase tyto bytosti někdo stvořit. Je ale v podstatě jedno, zda Stvořitel tvoří přímo, ale k tomu má „pomocníky“ jaké svoji prodlouženou ruku. Je to zcela vedlejší.

Pohled za oponu

Jsem totiž přesvědčen o tom, že, ač je náš mozek nesmírně dokonalý, přece je produktem vyšší inteligence, ze které vše pochází, což je důvodem proto, že nemůže chápat to, co jej přesahuje. Je to sice z vědeckého i osobního hlediska velmi frustrující, jestliže jako lidé nemůžeme nikdy poznat a pochopit vše. Na druhou stranu věřím, že život je nekonečný a věčný a že ani my nebudeme stále jen lidmi, kteří se musí spoléhat na omezené možnosti mozku. Mozku, který může pochopit a využít pouze to, co mu vyšší inteligence, sama dovolí. Jsem přesvědčen o tom, že tu existují nějaké nepsané, dané zákony, které člověk nemůže upravovat a přizpůsobovat si ke svému obrazu, aniž by nemusel nést důsledky takového jednání.

Často jsem si kladl otázku, zda je vůbec dobré zajímat se o věci okultní, zda je to vůbec přínosné, smysluplné, ovšem moje zvědavost byla vždy silnější, takže jsem jí zcela ukojil. Pak se si ale zase kladl otázku, jestli je vůbec dobré tyto věci publikovat, jenže to bylo zase až v době, kdy jsem měl své weby vlastně už hotové. No, upřímně řečeno – nevím. I když pro mě osobně to ztracený čas nebyl, protože jsem dostal odpovědi na vše, nač jsem je hledal. Ať už jsem se k nim dostal  z různých zdrojů nebo ke mě proudily časem v myšlenkách jaksi samy.

Říká, že, že kdo klepe, tomu bude otevřeno a že kdo hledá nalézá. Kdo ví, možná to tedy platí i v tomto případě a okultismus vlastně ani není tajemný tak, jak vypadá. Pokud tedy člověk nepodlehne vábení temných sil, které se v něm mohou (ale nemusí skrývat). Přistupujete-li tedy k záhadám mezi nebem a zemí s pokorou a vědomím odpovědnosti, není třeba se nutně nástrah obávat, pokud jde jen o teorii. O tak je ale vždy třeba mít na paměti, že mezi nebem a zemí existují mocnosti, z nichž některé jsou člověku nakloněné, ale jiné ne. A že když s nimi koketujete a poodhalujete jejich tajemství, můžete se vystavovat jejich silám. Můžete onemocnět duševní chorobou, přestat rozlišovat realitu od fantazie, která se stala realitou nebo vás mohou ovládnout tak, že se stanete posedlými. Pokud vás toto téma zajímá, není to nic proti ničemu, ale před prováděním okultní praxe bych každého spíše varoval. Proč?

Vliv duchů a démonů v životě lidí

Málokoho asi napadne, že duchové a démoni mohou mít v životě lidí větší úlohu. Jindy je jejich vliv naopak zcela zřejmý. Může jít o neviditelné i neviditelné obtěžování, občasné i trvalé. Protože vliv duchů a démonů věda nezná, všechny jsou automaticky řazeny do projevů duševních chorob nebo poruch osobnosti, příp. mezi nějaké atmosférické poruchy, apod. Co jejich vlivu otevírá prostor? Nejohroženější skupinou lidí jsou citlivé bezbranné osoby, zejména děvčata, lidé se slabou imunitou a aurou, duševně narušené osoby, lidé, kteří se zabývají magií a spiritismem, narkomani a také lidé se špatnou karmou a osoby uhranuté nebo prokleté. Všichni ostatní zpravidla vliv duchů a démonů příliš nebo nijak nepociťují a do jejich života jen těžko mohou pronikat.

Co jsou duchové a démoni? Znovu je třeba připomenout, že duchové jsou připoutané duše lidí, kteří jsou sice po smrti, ale zároveň nechtějí svět z nějakého důvodu opustit – ať už z nešťastné lásky, v důsledku tragických okolností, z pocitu křivdy, z touhy po odplatě a pomstě, z připoutanosti k majetku, ze žárlivosti, apod. Někteří duchové si svoji zlost vylévají vzbuzováním hrůzy na vhodných lidech, ke kterým se jim podaří získat přístup nebo ke kterým již mají přístup a které mohou určitým způsobem ovládat a terorizovat. Další se sice nemají sílu na to, aby se zjevovali, ale mají dost sil na to, aby např. rozhazovali předměty, měnili teplotu v pokoji, vytvářeli různé pachy, hráli si s různými spotřebiči a používali je, vytvářeli akustické vjemy, které, pokud nejsou dost silné, může vnímat pouze dostatečně citlivá osoba, která se dostane pod jejich vliv.

Jak mohou duchové vliv na fyzickou realitu získat? Právě tak, že si k tomu vysávají energii osoby, kterou ovládají a z nich pak jednoduše silou své myšlenky realizují a projektují různé audiovizuální a někdy i fyzické tvary a vjemy. Nebo k tomu využívají energie démonů, pokud jsou v dané lokalitě k dispozici. Démoni ovšem nejsou žádní duchové, ale pouze odštěpená duševní emocionální energie z jiných lidí, která se osamostatnila a živé bytosti jen předstírá. Jsou to pouze zombie bez života, ale mohou mít podobný vliv jako duchové, kteří však mohou postupovat promyšleně a záměrně. Jsou pochopitelně i duchové a démoni, kteří „straší“ jen jakoby mimoděk. Ty jsou většinou vázáni jen na nějaké konkrétní místo např. z nějakého z výše uvedených důvodů. Nemají za cíl nikoho terorizovat a pokud tak náhodou učiní, jde spíše o žerty a zábavu z jejich strany. K démonům však můžeme řadit i dynamizovanou emocionální energii, která zůstává otisknutá v prostoru i stovky let poté, co se tam emocionálně vypjatý čin stal a dál si žije svým vlastním životem. Stále dokola se tak v něm odehrává stále stejný děj, který se odehrál kdysi dávno, a kterou citliví lidé mohou stále sledovat. Je to jakýsi otisk v časoprostoru. Slabé otisky v prostoru, zdech a předmětech, které v dané lokalitě od té doby zůstávají, mohou vnímat jen citliví lidé, ale silné vnímají všichni.

V takovém případě je vhodné takto obsazené prostory vykouřit a vysvětit, neboť zbourání objektu ne vždy pomůže. Pokud jde o zjevování duchů, je třeba zajistit, aby ten koho ovládají, se jim mohl postavit, což může být o např. duševně narušeného člověka problém. Ne vždy si totiž duch nechá říci a odejde z tohoto světa. Duchové jen velmi neochotně opouštějí své objeti. Pak obvykle skutečně nezbývá nic jiného, než oblbující léky, tlumící vnímání a spoléhat se na modlitbu. Mnohdy to ale naopak není žádný problém, a pokud duchové nehodlají oběť opustit, je nutné je přestat vyživovat vlastní energií. To, co tito duchové potřebují nejvíce je zejména emoce strachu – čím silnější emoce se jim podaří ve své oběti vzbudit, tím více energie mají k tomu, aby mohli demonstrovat své kousky, vytvářet viditelné nebo dokonce krátkodobě i fyzické formy a vjemy. Platí pravidlo, že čím více se jejich oběť bojí, tím více síly mají – a neplatí to jen o nich, ale také o démonech. Ostatně démoni jsou nízké energie, které působí jako baterie, na které se duchové napojují a z jejichž rezervoáru čerpají. Bez dodávky duševní energie nemohou mít duchové ani démoni žádný vliv.

Pokud člověk sebere odvahu, je schopen se duchům a démonů postavit, rázně jim poručit a vyhnat je, často rychle nebo postupně zmizí, protože zjistí, že tuto osobou ovládat nemohou. I když někteří dělají alespoň neplechu a otravují život. Účinná je také modlitba, svaté a posvěcené předměty. To jsou koncentráty pozitivní energie, která kolem člověka vytváří obal, přes který se žádné temné energie dostat nemohou. Zcela něco jiného je pak pravá posedlost vyšší padlou temnou entitou, která není lidským duchem, která se stane majitelem těla člověka, který z něho byl vyhnán, může měnit jeho hlas, fyzický zjev a demonstrovat různé akustické, vizuální a fyzické projekce na tomto těle. Tím se však zabývají exorcisté, který potřebují osvědčit mimořádně silnou víru k tomu, aby takový opustit toto tělo. Ovšem také exorcista je v tomto případě pouze nástrojem vyšších sil světla, nikoli tím, kdo tohoto ducha vyhání.