Onen svět

Průvodce posmrtným životem a paralelními světy

Smrt a umírání onen svet, druhý břeh, smrt, průběh umírání, posmrtný život, život po životě, před životem, záhrobí, nemoc, interupce, umělé přerušení těhotenství, eutanázie, přivtělené duše, náhlá smrt, smrt po těžké nemoci

Jak probíhá umírání?

V první řadě je třeba říct, že umírání je podobné jako narození. Zdaleka ne tak často ale probíhá tak rychle a náhle jak se lidé domnívají. Příchod na tento svět i odchod z tohoto světa je často velmi pozvolný, i když to nemusí být patrné. Narozený člověk se postupně zabydluje ve svém těle. Celé své dětství, dokud se mu nevyvine rozum, většinou tráví stále z části ve fyzickém těle a z části na onom světě. Proto je neustále ve spojení s anděly a jinými bytostmi a dovede s nimi snadno mentálně komunikovat a i vidět a slyšet to, co dospělí nevidí. To, co jsou pro dospělé pohádky, to je pro ně skutečností, proto mají i k Bohu díky své vnímavosti blíže než dospělí. A podobně velmi staří lidé. Ti, jak je opouští rozumové schopnosti, se do svého dětství zase navracejí. Nám se jakoby zdá, že přicházejí o rozum, ale není to tak. Je to proto, že se už během svého života připravují vědomě na odchod. Cítí, že se blíží konec a tak si "balí věci a pomalu se stěhují". Fyzicky jsou ještě tady, ale ve skutečnosti jsou už tam. Podobně i duševně postižení lidé. Ti bohužel zase neustále žijí na pomezí, takže nejsou schopni integrovat se do reálného světa. Mnozí z nich nevědí, co chtějí. Rozhodli se pro inkarnaci, ale zároveň chtějí zůstat tam. A lékaři pak tento stav správně klasifikují jako schizofrenii.

Smrt je v životě člověka vždy zásadní událost, ať už je věřící nebo nevěřící. Podobně jako narození nebo svatba. Znamená zásadní zlom. Smrt je však dnes jedním velkým tabu, kterého se lidé bojí a o kterém je naprosto nevhodné mluvit. Zatímco sex jako tabu úspěšně padá, tady to lze sotva očekávat. Je to ale zcela přirozená a normální věc, která k životu patří. Člověk pouze jednu etapu svého života končí a začíná další. Pokud neumírá mučením nebo jiným násilným a náhlým způsobem je přirozená smrt spíše příjemná záležitost. Často ji člověk cítí předem, neboť jeho tělo už mu vysílá signály, že dosluhuje. Duše se odpoutává od těla postupně, což způsobuje příjemné pocity blaženosti. Je to podobné, jako když pomalu usínáš. Cítíš tíhu svého těla, nad kterým ztrácíš kontrolu.

Když opouštíš své vědomí, procházíš akašickým záznamem a někdy se může stát, že dojde k bleskové „rekapitulaci“ či přehrání všech zaznamenaných vzpomínek. Je to jak když se během tvého života celý život nahrává na kazetu. Když zemřeš, páska v kazetě dojde nakonec, zastaví se a začne se rychloběhem, automaticky vracet na začátek – jako je to u některých přehrávačů. Když se vrátí na začátek, jsi už ze svého těla venku a můžeš vidět své tělo mrtvé, ve stadiu klinické smrti. Po nějaké době, tedy několika minutách, kdy odumřou i buňky ve tvém mozku se přetrhne i „pupeční“ šňůra, která tě spojovala se svým tělem a oživovala ho, což znamená definitivní smrt. Předtím proklouzneš temnou vířivkou či tunelem, který je koridorem prázdnoty mezi fyzickou 3D realitou a 4D realitou - je to to, čemu říkáte černá nebo červí díra. Na konci tohoto koridoru tě čeká tvůj strážný anděl, v podobě světelné bytosti, který tě doprovázela životem.

A když k těmto zážitkům nedojde?

Pak se často stává, že lidé, kteří zemřeli ani netuší, že zemřeli, protože se stále nachází na úrovni Země. Většinou je tedy vše při starém a pokud neuvidí své tělo mrtvé, nic jim nepřipadá divné. Až teprve později zjišťují, že tu něco nehraje, zvláště když na ně nikdo z dosud živých nereaguje.

Jak po smrti člověk vypadá a jak ten "přechod" ucítím?

Člověk většinou umírá v leže. Takže si představ že ležíš na lůžku. Při umírání se budeš cítit velmi, ale příjemně unavený, budou tě opouštět síly. Jako by sis chtěl odpočinout, ale spát se ti většinou nechce. Najednou zjistíš, že je tvé tělo stále těží a ty ho přestáváš cítit. Přijde ti to divné, tak se pokusíš vstát, což ale bez problému uděláš. A když vstaneš, zjistíš, že se nic nezměnilo, jsi to pořád ty, vše je stejné, vypadáš stále stejně i tvé okolí vypadá stále stejně. Jen budeš mít pocit, že si už odpočinul, protože žádnou únavu cítit nebudeš. Pokud jsi byl nemocen nebo starý, potom ale budeš překvapen, jak svěží a zdravý se budeš cítit. Ve skutečnosti jsi ale "mrtvý", respektive tvé fyzické tělo je mrtvé a ty používáš své astrální tělo a nacházíš se na astrální rovině Země - jejím antihmotovému originálu, jehož je fyzická rovina otiskem. Jsi tedy zpět doma - ve svém původním a originálním světě, které je ovšem z fyzické (fyzikální) úrovně neviditený. Jsi ve světě, kde je sice všechno stejně hmotné a reálné, jak to bylo dříve, když jsi ještě žil, ale věčné a trvalé, ve světě hmoty, která není omezena prostorem ani časem, ale pouze naší myšlenkou, povahou a přáním. To, jak tento svět bude vypadat, až opustíš tuto jeho úroveň, která je Zemi nejblíže a tvoří jeho originální duplikát, už záleží jen na tom, do jaké sféry budeš patřit. (Toto téma můžeme vidět např. ve známém filmu Duch). Film je hezky natočen, ale ti černí démoni, kteří si odvádí zemřelého hříšníka samozřejmě nemusí být u takových lidí realitou).

A co náhlá smrt?

Náhlá smrt se většinou obejde bez těchto příznaků. Náhlá a násilná smrt není nic příjemného. Může to být jako kdybys dostal pořádnou ránu a někdo tě vykopl z těla. Ani tak se ovšem duše neoddělí z těla hned a třebaže už jsi mimo tělo, stále ti zůstávají fyzické pocity, které doléhají na tvé tělo. Tedy cítíš bolest i potom, dokud se úplně neoddělíš. Proto např. ten kdo uhoří v plamenech, může cítit jejich žár a pálení i po smrti. Důvod je zřejmý, protože duše je se svým fyzickým tělem spojená éterickým tělem, který se někdy nazývá fluidum oduší. To je složeno z elektřiny a magnetismu. Bohužel (a nejen v případech tragické smrti) je zemřelý zmaten a někdy vyděšen a odmítá zemřít. Je ve velkém stresu. Vidí své tělo mrtvé, ale za žádnou cenu je nechce opustit, i když už je mrtvé. Zůstává tak svázaný s ním a proto ještě někdy stále cítí vše skrze něho. Jeho éterické tělo se jako masivní jemná gumová hmota obalí kolem jeho duše a brání mu, aby se od něj osvobodil. Nejenže brání tomu, aby se od něj odpoutal, ale v extrémních případech tak může dokonce bránit i v rozpadu fyzického těla. Pokud se od něj odpoutá, na rozdíl od fyzického těla se to éterické (protože je složeno z jemné hmoty) rozpadá téměř ihned - jakoby se vypařilo.

A kam po smrti půjdu, jak se dostanu tam, kam patřím?

Každému, kdo o to stojí, je poskytnuta pomoc záhy po smrti a rozhodně na astrální rovině Země nezůstane. Je ale pravda, že mnoho lidí nestojí o to, nikam chodit. Většinou jsou to ti, kteří tvrdohlavě odmítají myšlenku, že by zemřeli, protože jsou přesvědčeni o tom, že žádný posmrtný život neexistuje. Takové lidi určitě nepřesvědčujeme. Mnoho z nich si prostě přejí zůstat nablízku tomu, co měli rádi, ať už jsou takto připoutáni k lidem, věcem, zážitkům či hmotným majetkům. Ne každý také rychle pochopí, že jejich další přebývání na astrální úrovně Země nemá žádný význam a mnozí z nich se také stále snaží ovlivňovat chod světa a své pozůstalé. Samozřejmě zpravidla se žádným nebo jen minimálním úspěchem. Na Zemi jsou zkrátka už jen jako cizinci, kterým ti nic nepatří, nic tu nemohou ovlivnit ani cokoli udělat, i to co by udělat mohli, kdyby tuto rovinu opustili.

Standardně je každému zemřelému nabídnuta pomoc k přechodu do jejich světa. Na astrální úrovně Země neustále působí nespočet pracovníků z vyšších sfér, kteří nepřetržitě monitorují lidstvo a nově příchozí, kterých se v případě potřeby ujímají. Existují tu i celé sběrné tábory, kam jsou nově "zemřelí" shromaždováni a poté transportováni do jejich domovského světa. Jen výjimečně některým nově příchozím žádná pomoc poskytnuta není - v případech těžkých provinění během života. Zdaleka nejčastěji si ale pro nově zemřelé přicházejí jeho příbuzní, přátelé a známí, kteří zemřeli před ním a tak dochází k radostným shledáním - samozřejmě jen tehdy, pokud si to obě strany přejí. Po své smrti ovšem vůbec nemusíš na astrální rovinu Země přejít, mnozí tuto úroveň rovnou přeskočí a ocitnout se hned ve svém původním domově.

Jak moji zemřelí přátelé vědí, že jsem zemřel?

Jsou jednoduše informováni. Neboj, na onom světě funguje dokonalý informační systém, takže i ti, co se nezajímají o to, co se děje na Zemi, a těch je mnoho, mají možnost zjistit si předběžný datum úmrtí dotyčného člověka a mohou požádat, aby byli informováni o tom, jakmile se toto datum přiblíží. Pak už jen stačí, aby mu šli naproti nebo požádali o zprostředkování setkání a o transport někoho zkušenějšího nebo servisní službu, která se tím zabývá.

A co pomalá smrt, třeba po dlouhé těžké nemoci?

Ani to nebývá nic příjemného. Na jednu stranu je v každém případě pro člověka vysvobozením, avšak díky jeho dlouhé fyzické nemoci bývá unavená i jeho duše, protože jak známo, všechno se vším souvisí. A právě na stavu duše závisí, v jaké realitě se po opuštění svého fyzického těla ocitne. Těmto lidem je však věnována péče tak, aby jejich přechod, respektive návrat domů jim byl co nejvíce usnadněn. Pro tyto duše existují na onom světě zvláštní tzv. odpočinkové ústavy či sanatoria. Zesláblé duše, které po dlouhé nemoci opustili tělo jsou ihned poté přivedeny do hlubokého spánku (pokud se mezitím probudily), protože jejich mysl vyžaduje odpočinek a v tomto stavu zůstávají tak dlouho, dokud opět sami nezískají vědomí a nejsou připraveni na život v nové realitě. Bohužel je mezi nimi ale i mnoho těch, které se odpočinku brání, chtějí se vrátit zpět nebo si naopak nechtějí přiznat, že už jsou mrtví a s těmi je největší práce. Mnozí z nich by se rádi vrátili zpět mezi své blízké, které opustili a někdy dochází i k velmi nepříjemným scénám a přesvědčování, že je vše v pořádku.

Ale vždyť na onom světě spánek není třeba...

Ano, ale není spánek jako spánek. Je spánek těla a je spánek duše. Duch, ten samozřejmě spánek nepotřebuje a také nikdy nespí. Také během spánku těla existují fáze, kdy odpočívá také duše, i když jindy může být aktivní, zatímco tělo odpočívá. Duše ale nespí tak jako tělo. Prostě jen odpočívá tak, že není nijak aktivní. Přesnější by tedy bylo mluvit o odpočinku, nikoliv o spánku, pokud slovo spánek používáme jen pro fyzické tělo.

A co duševně nemocní, jsou po smrti zase zdraví?

Pokud to byla duševní porucha způsobená jen vadou fyzického těla, pak ano. Většinou ale tito lidé potřebují podobnou péči i po své smrti, takže jejich psychické problémy rozhodně nekončí. Pro takto postižené existují také sanatoria, kde se jim věnují odborníci. Ti ale na rozdíl od pozemských psychiatrů a léčitelů umí tyto potíže odstraňovat a tak jsou tito lidé zase brzy duševně zcela v pořádku, jakmile jsou uvedeni do energetické rovnováhy a jejich uvolněné duševní síly jsou sjednoceny. V některých případech je ale duševní porucha spíše důsledkem nesprávného, umíněného a zatvrzelého způsobu života, takže může mluvit spíše o poruše duchovní, což žádná diagnóza patologického stavu není. Těmto lidem samozřejmě nemůžeme nijak pomoci, protože si ještě musí projít temnými či šedými zónami a na vyšších úrovních nemohou existovat. K nám se tak automaticky dostávají pouze případy, které můžeme ihned řešit a které jsou skutečně jen duševní poruchou.

Kdo se o tyto zemřelé stará?

Samozřejmě kvalifikovaní odborníci, podobně jako na Zemi. Mnoho lékařů se rekvalifikuje, doškoluje a pokračují ve své práci i zde s novými poznatky, metodami a způsoby léčby, která je zcela jiná. Je mezi nimi v každém případě mnoho těch, kteří už během svého života na Zemi nějak inklinovali k péči o zdraví, duši i ducha, tedy např. léčitelé, vychovatelé, duchovní, kněží, učitelé, zdravotní sestry... Ti všichni najdou na onom světě mnoho příležitostí, jak ve své práci pokračovat, na rozdíl třeba od sportovců či ekonomů, kteří tu jsou zcela zbyteční a pokud se chtějí někde uplatnit, musí si hledat jiné zájmy.

Co se děje těsně po smrti?

Ocitáte se nad tělem a poznáváte, že už nejste schopni se do něj vrátit. Jste na pozemské astrální rovině Země, na které vše vypadá velmi podobně, jako na fyzické, protože je její kopií. Zároveň je tu i mnoho nástrah a průchodů do jiných, virtuálních realit. Ty se zde mohou mísit s odrazem fyzické reality. Mohou tu být i skutečnosti, které ve fyzické realitě nejsou a jsou jen produktem tvé mysli.

Napříkad?

Neexistující okno, dveře, tunel... Stačí jím projít, a protože neexistuje, ocitneš se hned v jiné realitě - ve svojí vlastní mysli. Ani jimi nemusíš procházet, může vás to do ní nasát hned a vy se zde ocitnete v různých peklech a rájích. Tyto halucinace jsou past, protože je nedokážete většinou vědomě řídit ani správně chápat. Domníváte se, že jde o objektivní realitu nezávislou na vašem vědomí. Ale naštěstí sem pronikají miliony astrálních asistentů, kteří nabízejí technickou pomoc, vylovují vás z vašich subjektivních vizí, které si tvoříte - a převádějí vás mnohem výše.

Je eutanázie v pořádku?

To rozhodně ne. Ale z jiných důvodů, než se lidé domnívají. Také zvířeti člověk život nedal, ale může ho, ba dokonce má povinnost ho utratit, aby se netrápilo. Člověk je však vázán zákonem karmy. Jakékoliv utrpení má v případě člověka smysl a není náhodné. Spáchá-li člověk sebevraždu, je to jeho zbabělý útěk od úkolu, který si sám vybral a pro který přišel na svět. Takovému člověku většinou ani nikdo nepřijde po smrti na pomoc, aby ho převedl na druhou stranu a je ponechán sám sobě. Pomůžeš-li k tomuto činu někomu ty, není to sice totéž co vražda, ale neseš za to spoluodpovědnost, protože přebíráš karmu dotyčného také na sebe. Něco jiného ovšem je, když je někdo udržován při životě jen díky umělým prostředkům, bez šance na uzdravení. Neposkytnutí těchto prostředků a ponechání života přírodě není eutanázie. Umělé udržování života je naopak kontraproduktivní a brání člověku v jeho odchodu. Takový pacient je již často stejně mrtev (v kómatu a podobných stavech), má již dávno "sbaleno" a je mimo tělo na onom světě. Bez ohledu na to, že základní životní tělesní funkce ještě stále fungují. Odchod ze světa by měl být vždy přirozený, ponechán přírodě, ať už člověk odchází přirozenou smrtí nebo nemocí. Bez nějakého uspišování (eutanázie) nebo naopak zdržování - umělého oddalování.

Předpokládám, že ani interrupce není v pořádku...

Určitě ne, ale nezáleží ani tak na tom, jestli budete mluvit o vraždě nebo ne. Jde totiž o tom, že umělým přerušením těhotenství zabráníte narození člověku, který se na to už dlouho připravoval, vybral si své rodiče a nakonec se již astrálně připoutal na zárodečný plod a duševně je s ním spojen, protože narození, to je postupný proces. Po umělém přerušení těhotenství se pak často stává, že duše, které maminka zabránila tomu, aby se narodila, pak není schopná už toto astrální spojení přerušit a zůstává k ní připoutaná jako přivtělená duše, která tam nemá co dělat. To je velmi nepříjemná situace jak pro ní, tak pro maminku a znamená vážné karmické zatížení. Mnoho maminek, které se rozhodli pro interrupci takto na sobě "nosí" své nenarozené děti.

Ale se tyto duše podaří odpoutat, je vše v pořádku, ne?

To není tak jednoduché. Tato duše se odpoutat nemůže, protože každý před narozením odkládá svoji původní identitu, kterou s sebou přinesl z posledního života a se kterou žil na onom světě. To je ostatně i důvod, proč si po narození nepamatuje nic z toto, kým byl předtím a pokud by to chtěl zjistit, musel by se napojit na rezervoár svého vnitřního vědomí, kde jeho minulé identity se všemi zkušenostmi zůstávají uloženy. Nyní se už odpoutat nemůže, protože již žádnou výchozí identitu nemá - ta měla teprve vzniknout jeho novým životem, kdyby se narodil. Odpoutá se, až když dojde ke karmickému vyrovnání. Do té doby zůstává tato duše vězněm, bez vlastní identity a nemůže dospět ani v pozemském světě, ani na onom světě. Z tohoto hlediska je interrupce ještě horší, než vražda.

No dobře, ale co třeba znásilnění, vývojové vady apod.?

To jsou všechno karmické případy. Ani jeden není náhodný. Pokud se duše, která se měla narodit přivtělí k nějaké matce, která ji potom odmítne přijmout, je to oboustranný karmický případ. Tyto dvě duše, matčina i ta dosud nenarozená jsou k sobě přitahovány nikoli náhodně. Interrupce je vždy dočasné řešení, ale nakonec vždy převáží to negativní a obrací se proti tomu, kdo se takto rozhodl. Eticky správnější je proto neuchylovat se k interrupci v žádném případě, jak u vrozených vad, tak v případě znásilní, i když výsledek může být někdy stejný. V některých případech se dítě stejně narodí mrtvé, ale opět ne náhodou a je tak vše vyřešeno. Pokud se narodí s vrozenou vadou, záhy může zemřít a tady zase není správné chtít ho udržovat při životě za každou cenu. Tím, že někoho udržujete na přístrojích, mu nijak nepomáháte, naopak brzdíte plán, který s ním Stvořitel má. V případě, že se o něm postarat můžete, pak je to zase ale samozřejmě vaše povinnost.

Je délka života předem dána?

Ano, to je jedna z věcí, která je dána. Každý člověk se narodí jako různě široká a vysoká svíčka, jejíž doba hoření je dána. Budoucnost ale zná jen Bůh a andělé. Ani jasnovidci ji nemohou předpovědět na 100%. I když je dána, může se totiž okolnostmi změnit. Například vlivem nesprávného života. Tehdy je života člověka ukončen předčasně, aby si dále neškodil. A naopak, pokud člověk naplní svůj úkol v životě dříve, než bylo v plánu, je odvolán. Nebo spáchá-li sebevraždu. Jindy může být člověku na jeho žádost prodloužen, z vážných důvodů. Ostatní spadá do předem naplánovaného plánu. To je také důvod, proč ti, kteří zemřeli dříve, než vy a čekají na vás, vědí, kdy přijde váš čas a kdy se setkáte.

Pokračovat