Onen svět

Průvodce posmrtným životem a paralelními světy

Snář

Spánek, podvědomí a logika

Dnes se mi zdál zajímavý sen. Navzdory tomu, že podvědomí považuje vše za realitu a neumí logicky myslet, dokázal jsem v tomto snu logicky vypočítat jednoduchý příklad, aniž bych se jím někdy ve stavu bdění předtím zabýval. Dokázal jsem si vypočítat, kolik mých platů potřebuji k tomu, abych si koupil jistou drahou věc a také kolik let by moje šetření trvalo. Potom jsem se probudil a znovu si to spočítal - a přesně to kupodivu sedělo.

Jak je to možné, jestliže podvědomí logiku nepoužívá a ani neumí používat? Mám proto jediné vysvětlení - muselo jít o částečně lucidní sen, ve kterém bylo mé vědomí do jisté míry probuzené. Neměl jsem ale pocit, že bych si v tom snu uvědomoval to, že jde o sen. Může to být ale také tím, že mé vědomí a podvědomí jsou už natolik spojené, že se nedokáží rozpojit ani během spánku, kdy aktivita vědomí zaniká, takže i během snění jsem stále částečně při vědomí. Jinak je vyloučené, aby spící člověk dokázal snít a současně i logicky myslet - tedy aktivně používat mozek fyzického těla.

Na onom světě neexistuje rozdíl mezi skutečnou a vymyšlenou realitou, mezi vědomím a podvědomím - vše je jedno. Proto tu neexistují ani zákony logiky. Vše, co duch vidí a slyší, je stejně skutečné, bez ohledu na to, zda jde o objekt fyzického světa nebo energetické emocionální nebo myšlenkové útvary. Není tu žádná skutečná a vymyšlená realita - vše je stejná realita. Rozum a logika jsou tu k ničemu.

Mimochodem, jak usínáte? Máte s tím někdy problém? Problémem často bývá to, když se před spaním zabýváme něčím, co příliš aktivuje mozkovou činnost, ať už jde o logickou věc nebo emocionální dojem. Jakmile je mozková činnost hyperaktivní, trvá dlouho, než se uklidní, což je nezbytným předpokladem k tomu, aby vědomí mohlo splynout s podvědomím a dostali jste se do stavu spánku. Pokud se spánku delší dobu úplně vyhýbáte, dojde k tomu, že vaše vědomí a podvědomí splyne dohromady i během bdělého stavu a vy pak nebudete schopni rozlišit, co je realita a co je snová realita. Spánek je totiž velmi důležitý proto, aby vědomí byla oddělené od podvědomí - jen tak můžeme správně používat mozek.

Počítání oveček není úplně spolehlivé? Zkoušet na nic nemyslet nejde? Mně se nejvíce osvědčila metoda poslechu hudby  (a propo, proč tolik lidí tak snadno usíná při puštěné televizi?). Proč to funguje? Protože vaše vědomí se soustředí na tu hudbu, což nevyžaduje žádnou mozkovou činnost. Tak se uklidní a vy pak snadno usnete. Mám takovou zkušenost, že to nemusí být žádná uklidňující ani esoterická hudba - jakákoli, pokud vás baví, ale tlumená. Ale musíte tu hudbu vnímat, ne jí mít jen jako kulisu a dál se zabývat svými myšlenkami. Musíte se soustředit právě na tu hudbu.

Jiný způsob, který se mi také osvědčil je tzv. kino. V něm se své myšlenky nesnažíte nijak násilně vyhánět ani usměrňovat - jen je prostě pozorujete jako divák. Jako nějaký film, do kterého ale už aktivně nevstupujete. Představte si, že jsme v kině, v první řadě a před sebou máte obrovské bílé plátno. Jdeme jen na představení a počkáte jen na to, co se bude odehrávat. Už nejste herci, ale jen diváci. Tímto způsobem myšlenky ztratí energii, protože je přestanete vyživovat. A postupně vyblednou.

Prostě se vám spát nechce? Tak proč se do toho nutit? Důležité je mít pravidelný cyklus, kdy bdíme a kdy sníme (spíme). Cyklus, na který je tělo zvyklé. Pokud pracujeme na směny a často ho měníme, není to vůbec dobré - je to dokonce zdravotní riziko, které může po letech vyústit třeba až v rakovinu. Pozor na to. Pokud musíme pracovat v noci, je lépe mít tento cyklus stále. Dostatek spánku a jeho pravidelnost je důležitá, ale často podceňovaná věc. Délka je už individuální, někdo potřebuje spát dlouho, někomu stačí málo. Někdo potřebuje spíše večerní spánek, někdo ranní.

U nás je narozdíl od západní Evropy zvykem pracovat od časných ranních hodin, zatímco západoevropané začínají později, ale pracují do večera. Na jihu také pracují do večera, ale zase proto, že mají dlouhou odpolední siestu, kdežto u nás máme na oběd většinou jen 30 minut, což je docela málo.

Paralelní svět

Dnes se mi zda zajímavý sen a to mě znovu přivedlo na otázku, zda existuje paralelní svět, který funguje nejen jako paralelní, ale jako nezávislý duplikát. Nikdy sem tomu moc nevěřil a pokládám to spíše za sci-fi. Přesto mě opět přivedl k úvaze.

Když si vzpomínám, co jsem v tom snu viděl, začalo to tak, že jsem se chtěl probudit, ale nešlo to. Ve svém astrálním těle jsem se vracel do města kde bydlím, do svého domu a svého pokoje, kde ležím, abych vklouzl do těla a probudil se. Jenže se stalo něco divného, z čehož mi až později došlo, že jsem si asi spletl čas. Zdálo se mi, že jsem znepokojen tím, že se nemohu vrátit do svého fyzického těla a probudit se a také tím, že se děje něco neobvyklého. Dům a pokoj do kterého jsem se vrátil nebyl totiž úplně tentýž, i když místo souhlasilo. Vrátil jsem se do místnosti starého domku, který tu stával, že jsme ho před 15 lety zbourali. Okamžitě mi došlo, že je to něco divného a později mě napadlo, že jsem si asi spletl čas a proto se nemůžu probudit. Svůj pokoj jako ho znám dnes ani své spící tělo jsem tu nenašel. Jen pokoj starého domu plný haraburdí.

Začal jsem tedy přemýšlet, do jaké doby jsem se dostal a došlo mi, že tato doba ně někdy v roce 2000 nebo dříve, kdy starý domek ještě stával. Jenže pak se začaly dít další podivné věci, ze kterých jsem usoudil, že se nacházím v jakémsi paralelním světě, který se zřejmě někdy před 15 lety oddělil od naší reality a dále se vyvíjel nejen samostatně, ale v jiném časoprostoru. Brzy jsem totiž spatřil, jak náš starý domek skutečně bouráme, podobně, jak jsem to prožil dříve (či spíše jen děláme nějakou menší rekonstrukci?). Co mě ale zarazilo bylo to, co se dělo potom. Nový domek jsme totiž stavěli (či předělávali) podle jiného, upraveného projektu, který ve skutečnosti ale nebyl realizován. Byla to jeho levnější varianta. Co víc, tento domek jsme začali hned pronajímat, i když ve skutečnosti k tomu došlo až o několik let později později. Zjistil jsem že je vše nějak jiné, pozměněné, posunuté. Že toto už není život, které jsme žili, ale nějaká jeho jiná verze, na kterou se nepamatuji.

Dokonce jsem viděl, že je tu i naše rodina - všichni vypadali úplně stejně, jako tehdy. Sám sebe jsem tu nepotkal, ale mluvil jsme se svojí matkou. O svém divném pocitu jsem ji raději nic neřekl a o ona kupodivu také nic nepoznala. Bylo to ve starém domě, i když místnosti tu byly jinak upravené, než jsem byl zvyklý. Všechno bylo velmi podobné, ale zároveň jiné, cizí. Všiml jsem si, že máme doma počítače. Monitory měly opravdu velké, ale žádný z nich nebyl širokoúhlý. Zřejmě se vývoj v této realitě vydal opravdu jiným směrem, pomyslel jsem si. Televizory byly také velké jako máme dnes, ale ty byly naopak mnohem více širokoúhlé a navíc měli zajímavou vychytávku. Uměly se napojit na naše biorytmy a měřit stav a funkci našich orgánů! Internet tu byl také, ovšem zdaleka se nepoužíval tak často, jak jej používáme v naší realitě.

Začal jsem tedy pátrat po tom, jaký je vlastně rok a v jaké době sem. Výsledky mého pátrání mě však ještě více zaskočily. Představte si, že většina lidí vůbec netušila jaký je rok! Bylo to přesně jako v té soutěži "Nikdo není dokonalý", ve které i na hloupou otázku odpoví správně jen málokdo. Nakonec se mi podařilo zjistit, že je rok 646 ! To už mě opravdu zmátlo a pomyslel jsem si, že v této realitě asi musí čas plynout úplně jinak. Řekl jsem si, že když už jsem tady, alespoň to tady trochu více prozkoumám. Musím říct, že mě to docela bavilo a bylo to vzrušující. Měl jsem sice trochu strach, jestli se mi pak podaří najít ten správný čas a probudit se, když budou bloudit touto realitou, ale nemohl jsem si pomoci. Zajímavé také bylo, že v této realitě jsem byl také v České republice. Sice to byla nějaká jiná, paralelní Česká republika, ale jsme to byli my sami.

Vše bylo v této realitě opravdu velmi podobné, ale přesto jiné, cizí a zvláštní. Byli jsme to my Češi, ale na nějaké jiné linii. Zdálo se mi, že jsem zašel do jakého si společenského nebo sportovního(?) klubu. Navázal jsem tu u jídla rozhovor s jednou holkou a přitom jsem se jí snažil vysvětlit, že já jsem z jiné reality. Dívala se ně mě trochu divně a zdálo se, že mi ani moc nevěnuje pozornost. Zřejmě se domnívala, že jsem trochu na hlavu a tak jsem ji nepřesvědčoval. Pak jsem se bavili o té soutěži Český slavík a kupodivu jsem zjistil, že i tady stále funguje! Také se ale podivila, že se na to ptám - prý tohle už nikoho nezajímá. Když jsem se bavili o výsledcích, velmi mě překvapilo, že mezi vítězi jsou úplně jiní, neznámí lidé. Napadlo mě, že v této realitě se asi uplatňují jiné zpěváci. Přesto v anketě bodovali i staré legendy z dob minulých. Ne ale na předních místech, ale daleko vzadu. Nejlépe se z nich umístil Karel Gott, ale bylo to asi až na 7. místě.

Pak jsem navštívil jakési sportoviště. Byl tu jakási stroj, který lidem kladl různé překážky, pohyboval se nahorů a dolů, ze strany, na stranu a lidé se mu měli rychle vyhýbat.  Nechápavě jsem se na to díval a ostatní se mi tiše smáli, co koukám. Nejdřív jsem se domníval, že je to nějaký druh pracovní činnosti. Až později mi došlo, že je to asi druh sportu nebo způsob, jak si utužovat kondičku. Prošel jsem celé "sportoviště" nejrůznějších prapodivných strojů od horních pater až do suterénu, kdy byly šatny, východ a bufet. V šatnách a sprchách jsem se podivil tomu, že jsou společné! Žádné rozdělení na pánské a dámské. Žen tu však bylo málo a většinu "sportovců" tvořili muži. Bavili jsme se o fotbale, přičemž se ptali, co mě na fotbale baví, že prý tenhle sport se už moc nedělá. To mě docela dostalo.

Napadlo mě, že se v bufetu podívám také na to, co se tu podává. Kupodivu jsem tu nenašel nic moc překvapivého, snad jen více smažených ryb, že je zvykem v mojí ČR. Byl tu gyros, hranolky i zeleninové saláty, žádné extra zdravá výživa. Ten bufet byl trochu podobný jako občerstvení Vietnamců, ale ty tu nikde nebyly. Jednoho prodavače jsem se ptal, jestli vůbec v Praze jsou nějací Vietnamci a jeho odpověď mně opravdu zaskočila: prý je jich v Praze už jen málo a většina z nich odešla do Vietnamu. Ptal  jsem se proč? Nechápavě se na mě podíval a říká, no přece proto, že po revoluci tu bylo mezi námi a jimi napětí, takže po těch teroristických akcích se u nás necítili dobře.

A tak ten sen vlastně skončil a dále už nevím, co bylo. Celkový dojem z toho snu jsem měl takový, jako bych tam opravdu byl a po probuzení jsem měl trochu kocovinu, takže jsem chvíli nevěděl, kde jsem a co jsem. Co mě také zaujalo bylo to, že v této realitě jsme my jako Češi měli k sobě navzájem trochu blíže. Neměl jsem dojem nějaké nedůvěry. Jedna věc měl ale zaskočila asi nejvíce a to byla věc, jak jsme komunikovali se zvířaty. Používali jsme jakýsi druh telepatie, díky které jsme ihned vycítili, co nám zvířata chtějí říci a co říkají. Nebyla to slova, byl to spíše jen jakýsi pocit, které nám zvíře vyslalo, jakýsi signál a ten se potom dekódoval na slova.

Realita nebo fikce?

Opravdu velmi zvláštní sen. Co myslíte, existuje duplikát našeho světa a jeho paralelní realita ve které žijeme současně svůj druhý život? S takovými svědectvími jsem se již dříve setkal, ale popravdě řečeno se mi to zdálo až příliš nepravděpodobné a nikdy jsem se touto otázkou moc nezabýval. Dnes si říkám, že nic není nemožné a možná takových paralelních světů je mnohem více. Přesto, i když to není nemožné, mám proto jiné vysvětlení. V tzv. akašické kronice máme záznam všech dějů, uskutečněných, ale i těch, které se nikdy neodehrály a tak vlastně zůstávají paralelní linií našeho světa a našeho vývoje.

Podvědomí neexistuje jen v časoprostoru, ale má přesah mimo něj. Může vytvářet jak fiktivní obrazy, tak fiktivní reality. A může se také svést po jedné takové linii, která se nikdy neuskutečnila. Poznat, co je realita, která existuje, realita, která existovala v časoprostoru dříve a co je pouze fiktivní realita a možná verze budoucnosti je ve skutečnosti těžké. Proto ani pátrání jasnovidce či média v minulosti není jednoduché. Vždy narážíte na různé verze realit, na ty které se mohly stát a na ty, které se skutečně staly.

Návštěvy minulosti

Při regresi do minulosti máme tu výhodu, že již v mnoha případech víme, co se v historii skutečně stalo, máme nějaké vodítko a pravděpodobnost, že při návštěvě do minulosti nezabloudíme do verze, která se nestala, která není jen fikcí. Nezkušené médium, které přivedeme do stavu transu při hypnotické regresi dále před jeho vlastní život, je náhle zmateno a bloudí v chodbách času. Není schopné rozlišit, zda to, co vidí je minulost, která se stala nebo jen fikce.

Navíc si musíme uvědomit, že naše vnímání ve vědomém stavu je diametrálně odlišné než když jsme ve stavu podvědomém (respektive posmrtném či hypnotickém), tedy ve snu, ať už jsme ve spánku umělém, nebo přirozeném. Vše vnímáme jinak a mnohem intenzivněji, než když jsme uzavřeni ve fyzickém těle a v časoprostoru. Intuice a emocionalita je extrémně zesílená, zatímco naše logika je potlačená, neboť nemůžeme používat nástroj, kterému se říká mozek (tedy v případech, kdy spí, je poškozený či mrtvý).

Zatímco intuice nám v tomto stavu může dávat na vše okamžité odpovědi, pokud chceme logicky vypočítat i jednoduchý příklad jako kolik je 10+13 může to být velmi náročné (spíše, než bychom skutečně počítali, odhadujeme). Racionalita ve světě mimo časoprostor totiž neexistuje. Racionalita má uplatnění pouze ve světě, ve kterém platí míry, váhy, prostě zákony fyziky, ať už tyto zákony jsou jakékoliv. Ve světě mimo časoprostor, kde nelze nic měřit ani počítat, ji nelze použít.

Odlišit realitu od fikce je ještě těžší, protože vše splývá jakoby dohromady. Rozdíl mezi fikcí a realitou se stírá - veškerá minulost, současnost i budoucnost, realita, sen a fikce - to vše existuje mimo náš svět a časoprostor jaksi najednou. Fikce tu vypadá úplně stejně jako realita. Verze reality, které se nikdy neodehrály, stejně jako ty budoucí možné, tu vypadají stejně jako ty, které se skutečně odehrály.  Jsou to naprosto dokonalé imitace, nerozlišitelná od originální reality, která se odehrála, odehrává nebo odehraje ve světě časoprostoru. Každá myšlenka tu vytváří skutečnou a hmatatelnou realitu. Zlá i dobrá myšlenka a my jsme tomu všemu vydáni napospas. Ať se nacházíme ve stavu spánku, dočasně mimo své tělo a náš svět časoprostoru nebo ať jsme tu trvalé, pokud je naše tělo po smrti, takže se zpět vrátit nemůžeme.

Návštěvy budoucnosti

Při návštěvách budoucnosti je rozlišit fikci od verze, která bude uskutečněna ještě těžší a tady se často nevyzná ani velmi zkušený jasnovidec. Najednou se před vámi totiž otevírá neskutečné množství variant budoucnosti a vy můžete jen hádat. Ty pravděpodobnější jsou vidět jasněji a zřetelněji, ty méně pravděpodobné jen blikají, neustále se mění a ztrácí se.

Je to snad ještě horší, než předpovídat počasí, kdy vidíme pohyb mraků, směr větru a tlakové tendence. Zatímco budoucnost je závislá nejen na dlouhodobých plánech, ale i okamžitých nápadech a improvizaci, ani předpověď počasí zcela předvídat, pokud se například směr větru nečekaně změní. Jasnovidec vždy vidí jen momentálně nejpravděpodobnější verzi budoucnosti a stejně jako u předpovídání počasí - čím dlouhodobější předpověď, tím méně přesná, neboť budoucnost je závislá na rozhodnutích, které mohou mít dalekosáhlý charakter a mít řetězové reakce. Přesto je možné, že základní body osudu jsou dané, podobně jako u života každého člověka a ty nelze měnit. Věřím, že i když jsme na svět přišli jako svobodní lidé se svobodnou vůlí, má naše svoboda přesto určité limity a mantinely dané naší dřívější karmou, která je navázaná na páteřní osu časoprostoru.

Věřím, že budoucnost lze skutečně poznat, ale nikoli ji vyčíst z akašické kroniky. Musí to být ale nějaký skutečně vyšší duchovní dar zcela mimořádného charakteru, protože ani z nejvyššího světa jemné hmoty, světa, který ohraničuje právě akaša, to možné není. Akaša je pouze sběrnice a matrice toho, co se realizuje na hmotných úrovních - tedy v časoprostoru. A navíc to zde existuje pouze tak dlouho, dokud to má nějakou souvislost s dnešní realitou nebo dokud tomu někdo věnuje pozornost. Akaša není věčný archiv, ale jen dočasné úložiště. Proto v akašické kronice nemůžeme najít záznamy nejstarších dějů z doby, kdy časoprostor teprve vznikal a utajeny pro jasnovidce zůstávají i mnohé děje mladší. Není také jasné, zda i k ostatním archivům v ní má skutečně každý volný přístup a není-li omezen jen pro určitou civilizaci nebo z hlediska jejího vývojového stupně. Akašická kronika má totiž prý také své strážce. Ti vám jako knihovníci a průvodci ochotně poradí, ale nevím, jestli vám umožní nahlédnout do všech archivů.

Pokud se týká samotného vstupu do fiktivní nebo fyzicky realizované skutečnosti v tom či onom čase, tak pokud vím, při vstupu do již fyzicky realizované minulosti ji nelze měnit, aby nedošlo k paradoxu a řetězové reakci a tím i k destrukci časoprostoru (což je oblíbené téma sci-fi). Můžeme ji pozorovat, ale nemůže ji měnit. Pokud by došlo ke kontaktu hmoty a antihmoty, znamenalo by to katastrofu. Hmota by se rozložila. Možná by se rozložily jen některé objekty, možná celá planeta a možná by se zhroutil i celý časoprostor a vesmír by zanikl. Proto jsou tu i ty bodu osudu, se kterými nelze šoupat a které nelze měnit - které jsou pevně nastavené a dané. Je to jakási páteř či osa časoprostoru.

Zda vůbec do nějaké míry mohou návštěvníci z budoucnosti vstupovat do kontaktu s minulostí, těžko říct - z uvedených důvodů ale spíše nikoliv. (Ze zpráv kontaktérů UFO ale víme, že takové cesty časoprostorem a mezi realitami se dělají běžně a existují prý i takové civilizace, které nedělají nic jiného a považují to za svůj duchovní vývoj).

Antihmota a podvědomí

Můj sen se však týkal otázky paralelního světa, který by nemusel být jen fikcí, ale skutečnou realitou, která se odehrává současně s naší a je jejím duplikátem, jakousi druhou stranu mince. Někteří si myslí že existuje a že jde o svět, který je antihmotovým dvojčetem našeho hmotného světa. Antihmotový svět existuje, ale antihmota nevytváří časoprostor - ne alespoň ne tak, jak ji známe. Antihmota je vlastně ona tzv. temná hmota, která není vidět. Tato hmota nestárne, ani nepodléhá našim zákonům fyziky, ani nijak neomezuje ducha. Je to prý ona originální substance, ze které je vytvořená "umělá" hmota, která má schopnost vytvářet časoprostor a umožňovat dočasné inkarnace. Z ní je stvořen náš svět a celý námi viditelný vesmír. Po opuštění světa časoprostoru přecházíme právě do tohoto světa antihmoty, která je spojnicí mezi časoprostorem a duchovními světy.

Někdy se objevují termíny jako astrální svět, jemnohmotný svět či astrální hmota. V této realitě existuje mnoho světů, z nichž některé mohou být obrazem našeho světa, který náš svět kopíruje - včetně národů a dalších podrobností. Pokud by měl skutečně ale existovat nejen jako paralelní svět, ale i zrcadlovitě obrácený duplikát, bylo by to zvláštní, ale možná ne nemožné. Podvědomí - naše skutečné já - existuje v mnoha realitách paralelně a teoreticky bychom tak svůj život mohli žít současně tady a současně v jiné realitě v podobném či jiném těle, v jiné či podobně identitě. A to vše bez toho, aniž bychom si toho byli vědomi. Vědomí ve skutečností tvoří je velmi malou část našeho podvědomí. Tedy tu část, kterou jsme v dané realitě schopni aktivně používat.

Andělé a vyšší bytosti mají tu schopnost, že se mohou zjevovat a fungovat v různých realitách a světech současně. Mohou být v kontaktu s jedním člověkem, na druhém konci světa zároveň nezávisle s jiným a v jiném světě s dalšími... A přitom navíc i měnit svoji podobu. Je pravděpodobné, že i lidský duch má tuto schopnost. Jen je nyní pouze dočasně omezena tím, že svět časoprostoru je oddělen od zbytku věčné reality a tak nedokážeme vědomě hranice času a prostoru překročit. Tím pochopitelně nemáme ani aktivní schopnost teleportace, telekineze či telepatie, protože zůstávají latentní a spí. Celkově jsme velmi omezení a můžeme vnímat jen velmi malý úsek z celkové reality a to úsek silně omezený nejen časem a prostorem, ale i dalšími faktory.

Nevíme jestli existuje paralelní svět, který je tzv. duplikátem s nezávislou vývojovou linií, tomu moc nevěřím, ale není pochyb o tom, že existuje mnoho paralelních světů. Tento sen zřejmě není jen pouhá fikce, na to byl až příliš živý, věrohodný a asi to není ani žádný paralelní svět. Možná je to nejspíše skutečně omyl, který se může stát, když zabloudíme do jiného času - v tomto případě do verze budoucnosti, která se mohla (či dokonce měla) stát, ale nikdy se neodehrála. Žádná fantazie, fantasmagorie apod., ale ani realita. Jen nedokonale pochopená a nerealizovaná linie - jedna z nespočtu těch, kterou mimo svět časoprostoru, ve kterém se realita mísí se sny, najdeme.

Hodně jsem přemýšlel o tom, co znamená onen živý sen, který se zdál tak reálný. Byla to moje fantazie, fikce, paralelní svět nebo naše budoucnost? Dnes se mi zdál další zajímavý sen:

Seděl jsem v nějakém sále spolu s mnoha dalšími lidmi. Bylo to nějaké školící středisko, kde nám bylo všem říkáno, co máme dělat, co je správné, co si máme myslet a jak se máme chovat. Jakýsi lektor nám vysvětloval, co jsou lidská práva, demokracie, solidarita. Měl jsem z toho ale velmi nepříjemný pocit, podobně jako jiní, ale ti se snažili nijak nereagovat. Zdálo se, jakoby se všichni báli a v sále panovala stísněná atmosféra. Když přednášející viděl, že se mi to nelíbí, že se chci ozvat a že mám námitky, hned se na mě zaměřil a pohrozil mi postihem, pokud neposlechnu. Někteří se na mě podívali nechápavým pohledem, že mám nějaké námitky.

Potom jsem slyšel jakýsi hlas, který mi říkal, že onen minulý sen nebyl nic z toho, co si myslím, že je. V roce 1998 prý došlo naší planetě k závažné události, která způsobila, že se náš svět vydal po chybné časové linii, která je slepým ramenem budoucnosti. Že je to časová osa, která nikam nevede a že se náš svět po dosažení její konce zhroutí a také toto, že tato skutečnost je již nevyhnutelná a nelze ji změnit. Do roku 1998 to prý možné ještě bylo. Protože jsme se vydali po linii časové osy, která je slepým ramenem, došlo prý k tomu, že nyní se nacházíme v době a v časové ose, která ve skutečně neměla existovat.

To co jsem prý viděl ve svém snu byl obraz toho, jak by náš svět vypadal, kdyby pokračoval v původní časové lince a přesunul se do "správného časoprostoru" o pásmo dimenze výše. Od roku 1998 se prý náš svět nachází v mrtvém pásmu a jeho hmotná podoba se proto rozpadne tak, jak bylo předpovězeno. Je to nevyhnutelné a jen otázka času. Máme se prý připravit na velmi silný otřes, až dojde k nárazu a hmota světa se rozpadne. Vše neschopné další existence na nové úrovni a novém časoprostoru zanikne.

Pak se mi dostalo vysvětlení, že verzí budoucnosti je prý velmi mnoho a vždy je na výběr. Čím více však odbočujeme od hlavního kmene, který je nekonečný a vede stále vzhůru a odbočujeme do vedlejších, postranních větví,  může se postupně stát, že odbočíme do slepé větve budoucnosti, která už nikam dál nevede. Na normálních okolností bychom byli vyzdvižení do nového časoprostoru /dimenze/ postupně, ale protože tomu prý bráníme, dojde k přechodu náhle a najednou.

Hodně jsem se zajímal o zprávy mimozemšťanů a až teď si znovu vybavuji, že oni říkali, že náš svět se poprvé vydal po špatné časové linii již po začátku první světové války, která toho byla důsledkem a že 20. století už vůbec nemělo původně už existovat, stejně jako hmotná Země, protože už jsme měli být "převibrovaní" v jiném časoprostoru.  Pamatuji se i na to, že i oni zmiňovali konec 90. let jako nejzažší bod, dokdy je možné ještě něco změnit, pokud nemá dojít ke zhroucení našeho časoprostoru a zániku hmotného světa. Zajímavé. Je to jen bujná fantazie nebo ne?

Nové světové náboženství

Dnes se mi zdál zvláštní sen. Viděl jsem novorozeně a kolem mnoho lidí, kteří jej vzývali a jakoby do něčeho zasvěcovali. Nebyl to běloch, ale ani černoch. Všude kolem bylo plno divných hranatých náboženských symbolů neznámého náboženství, které se začínalo šířit po celém světě. Začalo pronikat i do křesťanských chrámů a všichni byli povinni jej akceptovat. Někteří lidé byli vystrašení a zmatení, další jej ihned přijali jako samozřejmost. Kdo jej neakceptoval, byl pod zvýšeným dohledem globální moci.

Sen o konci světa

Nedávno jsem měl zvláštní sen, probudil jsem se ve dvě v noci a hned jsem si ho napsal. Zdálo se mi, že jsem v nějaké velké hale - stadionu, plném lidí, kde probíhalo nějaké kázání. Někteří lidé z tohoto stadionu urychleně sami odcházeli pryč, jiní byli vyvedeni ven, že prý tam nemají co dělat. Blízcí těch, kteří odešli sami, pro ně velmi naříkali a truchleli. Avšak oni zůstali. Potom jsem viděl, že kolem stadionu se dávala země do pohybu, všude byl obrovský zmatek, jedna katastrofa stíhala druhou a lidé hynuli jeden po druhém. Slyšel jsem hlas, který říkal, že všechno je hra a že poslední věci konce věku se stále utváří a že nejsou definitivně hotovy a nebudou, dokud se věci nedají do pohybu. Slyšel jsem, že vše bude probíhat podle toho, jaké ponaučení lidé potřebují, a i když většina lidí bude toto poučení potřebovat, tak tato hra na život se netýká lidí, kteří jej nepotřebují. Tito lidí jsou v bezpečí - mimo hru.

Informační šum

Dnes se mi zdál zvláštní sen, že celý svět je zahlcen (dez)informacemi, které se rojí, kopírují a šíří jako lavina. Lidé je hltají, nestíhají sledovat zprávy a nové informace, vybírat si ty důležité a dobré. Není čas ověřovat zdroje, protože vzápětí tu máme další a další informace. V tom snu jsme viděl, že jen málokteré informace mají nějakou hlubší hodnotu a čím více pozornosti věnujeme mnoha různým informacím a touze poznávat různé věci a být o nich informováni, tím méně máme čas poznávat sami sebe a jeden druhého. Ten sen mi řekl, že jedna informace napsaná jako zkušenost z vlastního života a vlastní rukou má větší cenu, než přečtení dalších deseti zpráv, které jsou zkopírované nebo opsané. A že osobně poznat jiného člověka má vyšší hodnotu, že poznat a zpracovat dalších sto takových informací. Není to nic nového, ale zvláštní sen...

Sen o strachu v nás

1508591_701687243176624_338262189_n

Nedávno se mi zdál další zajímavý sen o strachu a temnotě v nás. Zdálo se mi o obrovské nestvůrné příšeře, která honila a požírala lidi. Každý hrůzou utíkal, vládla obrovská panika, nebylo kam se schovat. Jenže ona byla větší a mnohem rychlejší. Požírala jednoho po druhém, i ty, kteří se modlili. Také já jsem dostal strach. Ale pak mě napadlo, k čemu je mi vlastně strach, když mně stejně nezachrání? Řekl jsem si, ať se stane vůle Boží a jestli je to jeho vůle, tak ať mě klidně sežere. Bůh je přece silnější, tak čeho bych se bál. Zanedlouho přišla ta příšera ke mně. Zastavila se a potichu mi zašeptala - "já jen plním svoji úlohu a požírám ty, kteří se mně bojí. Ani ty nejsi bez hříchu, ale sežrat tě nemůžu. I ty ale požíráš zvířata - tak jako já požírám lidi, které mám moc zničit". A šla dál.

Odporovat něčemu znamená přisuzovat tomu život. Když se hádáte s bláznem, stáváte se bláznem. Čím více se něčemu bráníte, tím skutečnější to činíte. Čemu věnuješ energii, to roste. Na co nejvíc myslíš, to posiluješ.

Pokusy s fantomy

Dnes jsem měl lucidní sen, ve kterém jsem se rozhodl udělat pokus, jak funguje zhmotňování představ. Naštěstí to byly jen fantomy bez výrazného emocionálního náboje, takže byly celkem neškodné, ale i tak to stačilo pro představu toho, jaký je vliv démonů. To ale nemělo být cílem. Chtěli jsme jen vidět, jak se zhmotňují představy. Požádal jsem přítelkyni, aby na něco intenzivně myslela a sledoval jsem jí. Po chvíli jsem viděl, jak se kolem ní začíná kupit a stoupat jakýsi kouř či mlha, ve které začínaly problýskávat barvy a nejasné tvary, které nabývaly konkrétnějších obrysů, až se tyto formy staly tak reálné a hmatatelné, jako jsme byli my a naše těla. Poté, když jsme jim přestali věnovat pozornost, se zase rozpustily. Potom jsem si řekl, že to zkusím také a schválně, jaké to je, když si zhmotním představy démonů. Naštěstí nebyli opravdoví, ale jen fantomy, ale i to stačilo na to, že tohle už nikdy dělat nebudu. Skutečně se mi podařilo je zhmotnit, ale co se nestalo, začal se mít silný pocit škrcení, které jakoby přicházelo ze všech stran, ocitl jsem se v nějaké buničině a vůbec jsem nemohl popadnout dech. Bylo to strašné! Protože ale o těchto věcech už něco vím, v tu chvíli jsem si uvědomil, jaké to je, když duše po smrti znovu zemřít nemůže - nemůže se udusit. A tak proces bolestného umírání, dušení, škrcení, hoření v ohni, topení či jiné mučení, může vlastně trvat nekonečně dlouho. Pokud to nejsou jen fantomy, ale skuteční démoni, emočně nabyté formy, které se neztrácí, ale trvale mohou ovládat svého tvůrce. Řekl jsem si - tohle je skutečný očistec. Zažíváte tu to, co jste si sami ve své duši vytvořili.