Temné zóny je to peklo, o kterém mluví náboženství?
Ano, dá se to tak říct, žádné jiné peklo neexistuje. Není to místo, ale stav duše, jako všechny jiné astrální světy, takže vše je mu zde podřízeno, veškerá astrální hmota má takovou podobu, jaký je náš duševní a duchovní stav, schopnost cítění, myšlení a fantazie. Tyto temné zóny samy o sobě tedy vůbec neexistují a toto peklo je jen výtvorem lidí, jakýmsi odpadem, který vyprodukovali lidí svým pokřiveným myšlením, zvrácenými žádostmi a svojí nezřízeností. Když tito lidé zemřou, jsou těmito zónami přitaženi, zachyceni a jsou v nich uvězněni jako v nějakém sajrajtu. Tyto světy jsou tedy pravým opakem těch rajských, dokonalých, krásných a neporušených.
Můžeme tedy vůbec říct kde se nachází?
Prostorově opravdu ne, protože to není místo. Musíme vycházet z frekvence astrální hmoty a ta je tady nejnižší. To znamená, že se, prostorově řečeno, nachází hned vedle, nebo chceš-li, nad astrální rovnou Země, která tvoří duplikát fyzické roviny.
Jak to v těchto temných světech vypadá?
To je samozřejmě velmi různé, protože jejich prostředí je obrazem vnitřního stavu jeho obyvatel. Nemusí to být žádný oheň, jak se říká. Peklo může vypadat různě, ale tím nemá cenu se strašit. Stačí, že bylo natočeno mnoho filmových hororů. Všechno může být realita. Ta hrůza a děs se nedá ani popsat. To jsou ale výjimečné případy. Každopádně všechny světy temnot mají velice nepříjemnou, depresivní, strašidelnou a nehostinnou podobu, ať je jakákoliv. Jestliže například vyšší zóny světla jsou světy s nádhernou krajinou, krotkými zvířaty, nádherných počasím apod., temné zóny pekla si můžeš představit třeba jako šerou nebo noční krajinu, kde vládne silný vítr, nepohoda, bouře, zima, mráz, všude číhají nebezpečné, krvelačné šelmy, zrůdy, jedovatá zvířata a kriminální živly, prostředí naplněné těmi nejhorším pachem mrtvol, síry a zkaženého masa, prostředí nekonečného utrpení, kde lidé přinejlepším jen apaticky bloumají nebo v tom horší, jeden druhého trýzní a mučí, co není nic neobvyklého. Pro všechny temné světy je společné jedno – všude vládne temná atmosféra a všude je chlad. Není v nich žádné světlo, jen šero nebo úplné temno. Všude je prostředí zničené, zdevastované, pokřivené, zdeformované, odporné, hnusné…
A co lidé?
Ti vypadají samozřejmě podobně. Jako mrzáci, postižení nebo dokonce i jako zrůdy, příšery, mutanti…
Ale když jsou tu jen mrtví, zemřít stejně nemohou…
Ano, ale o to je to horší. Jsou to muka, kterým nelze uniknout. Mnozí v pekelných zónách skutečně a doslova touží zemřít, protože smrt by byla vysvobozením z jejich utrpení, ale to právě nejde. Je to zóna plná nářků a utrpení a protože lidé po smrti už znovu zemřít nemohou, aby tomuto utrpení unikli, musí trpět. A dokud si neuvědomí svůj stav, to proč trpí nebo dokonce kde se to vůbec nacházejí, tak se pro ně nic nezmění. A to je velmi, velmi těžké, protože jejich myšlení je otupělé a zatemnělé, protože duchovně jsou prakticky mrtví. Nic si neuvědomují. Dokonce i na těchto úrovních působí sociální pracovníci a poslové z vyšších světů, ale většinou je tu jejich práce zbytečná. Je tu velmi smutný a tristní pohled. Je málokdo má žaludek na to, aby se tu při průchodu těmito zónami chtěl zastavit a nějak se tu porozhlédnout. V těch nejnižších světech navíc doslova vládne nekonečný, vysilující a věčný boj o přežití.
A kdo skončí v nejnižších zónách?
Rozhodně všichni, kterým zlo přináší radost, zadostiučinění, potěšení a uspokojení. Ti, kterých krédem je nenávist a pomsta, ať už rozsévají zlo otevřeně a hloupě, nebo skrytě a důmyslně. Zlo ale působí jako droga. Zpočátku může jít jen o nevinnou zábavu, pošťuchování a legraci, ale když mu člověk propadne, je těžké se vrátit zpět. Satan takového jedince snadno ovládne. Dá mu falešný pocit, že je pánem nad životem a smrtí, falešný pocit vítězství nad lidmi. Falešný pocit, že ho nenávist opravňuje k jakémukoliv jednání ve jménu čehokoliv, třeba i spravedlnosti. Mnozí z nich by velice rádi způsobovali utrpení nevinným i v pekle, ale nikdo takový tu není, protože jsou tu všichni stejné povahy. A to je pro ně největší utrpení, takže se tu doslova žerou navzájem. Mnozí lidé byli během života ovládnuti klamem, že ve jménu pravdy a spravedlnosti jsou oprávněni dělat cokoli – třeba i zabíjet jiné lidi. Prostě tomu věřili. Věřili, že když „se kácí les, létají třísky“ a tomu, že je to normální. Ve skutečnosti i vražda jednoho jediného člověka je těžký hřích. A mnoho s těchto lidí jsou masoví vrazi, kteří si nikdy nepřipustili, že jsou vrahy, protože pokládali to, co dělali za správné.
Tato lokalita je velmi nebezpečná, neboť zdejší obyvatelé hladově a mstivě čekají na každého příchozího nebo i jen průchozího. Nejlépe je do této zóny vůbec nevstupovat, a když už, tak se pohybovat velmi pomalu, neboť právě pohyb budí jejich pozornost. Kdo v sobě nosí peklo, po své smrti se ocitne právě tady.
Co s nimi bude?
Každý má šanci až do Posledního soudu, kdy všechny hmotné světy zaniknou, ale ta šance může být stále menší. Vývoj nelze pozdržet. Na to, aby se všichni odpoutali od hmotných světů mají miliony let, ale není zdaleka jisté, jestli každý hříšník bude nové inkarnace vůbec chopen. A pokud ano, může být u těch nejzávažnějších případů vděčný i za to, když se narodí jako zvíře, např. jako krvežíznivá šelma. Je to sice krok zpět, ale v konečném výsledku opět šance na vývoj, protože v životě se neprokázal jako bytost hodná být člověkem. Narodí se tedy jako zvíře, přestože mu zůstává lidský duch. Ty nejtěžší zločinci, kteří v sobě neměli ani jiskřičku dobrého, čeho by se bylo možné chytit, mají už teď mizivou šanci, že se z pekla dostanou. Teoreticky mohou vždy, ale nejsou toho schopni, nechtějí a není jim pomoci. Hlavně si ani neuvědomují v jakém stavu se nachází – pokud jsou vůbec schopni si něco uvědomit. Také v pekle jsou Boží poslové neustále nablízku a připraveni pomoci, ale nikdo je nevolá a sami nezmůžou nic. Jejich stav je jejich svobodné rozhodnutí, který je absolutní negace, sebeprosazení se na úkor každého a všeho. Má-li člověk alespoň jednu jedinou dobrou vlastnost, má pořád naději na vysvobození a na Život. V opačném případě nemá prakticky šanci a může být k tomuto životu odsouzen skutečně na věky, protože tyto světy antihmoty jsou věčné a nezničitelné.
Opravdu budou na věky trpět?
To nikdo neví, ani to, jak to zapadá do plánu Stvořitele a co s nimi udělá. V každém případě si za tento stav mohou oni sami, nikdo je k tomu neodsoudil, nikdo je nepotrestal a pomoc, ta je jim na blízku stále, jak víme.
Nezodpovědní jsou ale také ti, kteří sice nejsou dobří ani zlí, ale jejich vlastní vývoj je nezajímá a žijí vlastně stále na dluh. Na onom světě pak tráví na třetích astrálních úrovních tisíce let jako na rekreaci, kterou donekonečna natahují. Nikdo totiž neví, kolik času přesně zbývá na konce životnosti hmoty, kdy vesmír zanikne, tedy do možnosti se inkarnovat ve hmotném světě, protože to je prakticky jediná možnost, jak udělat zásadní pokrok. V astrálních světech tyto možnosti nejsou a duchovně se tu může každý rozvíjet jen velmi pomalu, narozdíl od svého duševního rozvoje. Ani nevíme, jestli bude těmto lidem k dispozici pro inkarnaci nějaký nový vesmír. Někdy se říká, že Vesmír zanikne, až se i poslední z posledních navrátí ke Stvořiteli. Životnost hmoty je ale daná a neřídí se tím, co chceme my. Všem je dána dostatečná lhůta na to, aby se stali dokonalými a na každém je, jak ji využije a pro jaký věčný život v astrálních a dále případně duchovních světech se rozhodne. Nikdo není nucen k tomu, aby se nějak rozvíjel nebo dokonce k tomu, aby se stal dokonalým. Bůh nám všem dává tuto možnost účasti na jeho stvoření a možnosti jej spravovat a spolupodílet se na tom, ale není to nikoho povinnost, pouze jeho nabídka.
Neexistuje žádný Satan, který by byl rovnocenný protivníkem Boha. Existují pouze bytosti sjednocené s Bohem a bytosti od Boha odpadlé, které neumí nebo nechtějí lásku, neustálý proud Božího světla, přijímat a dávat. Blokují a zadržují toto proudění a tak se sami oddělují od celku, kterým je Bůh, jednotný organismus, Boží tělo. Někteří říkají, že kdyby se oddělily zcela, zanikly by – tomu se říká ztráta věčného života. Jejich duch je ovšem věčný a navrátí se k Bohu, tyto bytostí však ztratí vědomí sebe a přestanou existovat. Jako semínko, které nevzklíčilo. Neotevře své srdce a nenechá skrze něho proudit tuto životní energii. Uschne jako list, odpadne jako uschlá větev, které kmen už nedodává živiny.
A kde je očistec, to jsou ty šedé zóny?
Ano, všude jsou samozřejmě přechodné zóny, sem spadá i tzv. očistec. Očistec, předpeklí nebo peklo, je ale vlastně všechno jedno a to samé. Je to nešťastný stav duše, do kterého se dostala následkem svého myšlení a činů. Rozdíl je jen v tom, že očistec je dočasný stav, protože jsou tu duše, které na tom zase tam špatně nejsou a jednou budou litovat a dříve či později pochopí, že za tento stav si mohou oni sami. Až to pochopí, jednoduše postoupí dále a dostanou se odsud (nebo správněji z tohoto stavu). Rozdíl mezi očistcem a peklem není jen v míře utrpení, ale především v tom, že do pekla přichází duše, u kterých je jen velmi malá pravděpodobnost duchovního procitnutí, lítosti, přiznání a pochopení si vlastních vin. Proto tu zůstávají uvězněni trvale.
Jak vypadají tyto šedé zóny?
Tyto světy vypadají také neutěšeně, i když ne tak zdevastovaně a odporně. Příjemný pobyt tu rozhodně není. Časté je tu něco, co připomíná prudké výkyvy klimatu, je tu stále zataženo, šero, sychravo, prší. Vládne tu chudoba, hlad, bída, velká osamělost. Nemusí mít ale ani žádnou podobu. Může to být jen šedý prázdný prostor nebo temnota či mlha a kouř, pokud zdejší obyvatelé nevědí a nemají žádnou představu, kde se nachází. Představ si, že jsi hluchý a slepý a v tomto stavu existuješ – to je stejné. Je to zoufalý pocit. Očistec je to zóna, která je nám úplně nejblíže. Na rozdíl od pekla, pokud se dostanete sem, máte ještě stále možnost dostat odsud, i když to může trvat i celou věčnost. Často to bývá jen jakési temné bahno, močůvka, ve které se jeho obyvatelé plácají, svět ve kterém chybí jakákoli konstruktivní myšlenka a naděje na změnu. Toto bahno je výrazem jejich myšlenkové apatie. Takto polapené duše si nejsou sto většinou ani něco uvědomit. Ani svůj stav který si zapříčinili si tady neuvědomují, což je největší problém. Ta močůvka se na ně neustále lepí jako lepidlo, stahuje je dolů a dusí. Vládne tu absolutní apatie a totální bezmoc. Kdyby si dokázali přiznat, že chyba může být v nich, znamenalo by to zásadní pokrok, ale toho tady většinou nikdo není schopen. Pokud si jsou schopni vůbec něco uvědomovat, proklínají všechno a každého a pokud věří v Boha, tak i Boha. Žijí v sebeklamu, že si to nezaslouží, že jsou tu neprávem, že je to podvod, který na ně někdo přichystal.
Jací lidé v těchto světech žijí
Končí tu většinou ti, kteří sice nemají na svědomí žádné těžké hříchy, které by je zavedly do věčného pekla, jsou ale zatíženi množstvím lehčích hříchů. Jsou to také ti, kteří nebyli v životě ani dobří ani špatní, ale měli mnoho špatných sklonů, jako žárlivost, sobectví, žádostivost, egoismus, závistivost… Dalo by se říct, že tady končí velké množství průměrně duchovně vyspělých lidí. Mnoho z nich ani neví, kde se nachází. Mnozí z nich se po smrti domnívají, že jsou stále naživu a že nezemřeli. Někteří si po smrti ani zde nechtějí připustit, že zemřeli, protože v žádný posmrtný život nevěří. Přichází sem mnoho lidí, kteří nebyli během života ani dobří, ani zlí. Nikomu neubližovali, ale dělali všechno hlavně pro sebe a ostatní je nezajímalo. Jen to, aby vypadali dobře u jiných. Pak jsou tu i ti, kteří mají nějakou dobrou vlastnost – ti si tady musí také hodně vytrpět, ale je možné je odsud jednou vytáhnout. I když v životě také byli většinou bezohlední, sobečtí, hleděli jen na svůj zájem, otázky dobra a zla a sebepoznání byly pro ně ztrátou času. V těchto světech končí také mnoho umíněných, svéhlavých, ignorantských a jinak zatvrzelých lidí, kteří si o sobě mysleli více, než byli. Pokud si tito lidé uvědomí své omyly a začnou jich skutečně litovat, nejen proto, že litují sami sebe, pak mohou postoupit do vyšších světů, kde je poněkud více světla.
V podobných světech šedé zóny se nachází také všichni ti, kteří stále hledají sami sebe a nemají v sobě jasno, jsou zmatení a popletení, např. i ti, kteří byli duševně nemocní a zavinili si to sami. Protože duševní nemoc (pokud nemá fyziologické příčiny) je stav duše, který si sami přivodili, je jejich duše nemocná i zde a bloudí tu se svěšenou hlavou bez cíle jako mátohy sem a tam, v prázdné a šedivé nicotě. Není to něco, co bychom nazvali peklem, nicméně je to velmi smutný pohled. Vládne tu nesmírná apatie a deprese. Nicméně na rozdíl od černé zóny všichni, kteří tady skončí mají naději, že se odsud dostanou, až se odpoutají svých žádostí a zlých skonů svého ega.
Ale pokud zůstanu po smrti na astrální úrovni Země, mohu se těmto světům vyhnout?
To samozřejmě ano, ale není to řešení, na věky tu být nemůžeš, navíc Země pořád existovat nebude a ty bys mezi tím ztratil spoustu času. Mnozí lidí, kteří v těchto světech uvíznou později, protože se jim nevyhnou a nemohou jimi jen tak prosvištět, pokud jimi jsou přitaženi se jim vyhýbají nevědomky tím, že zůstávají připoutáni k hmotnému světu a že neustále setrvávají na místech, kde žili a odmítají jít dále. Snaží se ovlivňovat žijící lidi, žít prostřednictvím nich a posednout je. Tím ale pouze oddalují průchod očistnou zónou. Ale ani když jsou vaše vibrace vyšší, než ty, které odpovídají těmto zónám, nemusí být rozhodně bezpečné těmito zónami procházet a bez průvodce se tak neobejdete, ať už jdete z astrální roviny země výše nebo naopak – vždy musíte projít těmito temnými zónami. Zdejší obyvatelé hladově a lačně čekají na každého jen průchozího, aby se ho mohli zmocnit. Nicméně nikdo se nemusí obávat, nikdo, kdo v těchto zónách uvíznout nemá, v nich neuvízne. Andělé mají dokonalý přehled o všech nové příchozích a postarají se o každého, kdo má být na druhou stranu převeden.
Zvyšováním vlastních vibrací se ale můžeme temným zónám vyhnout…
To ano, ale takové zvýšení vibrací musí být trvalé a skutečné, to znamená být důsledkem vašeho skutečného duchovního stavu a karmické zátěže. A to záleží jen na vaší otevřenosti, přístupnosti, soucitů a smyslu pro pravdu, porozumění, lásku a odpuštění.
Můžete například nejíst maso, pozitivně myslet, chodit na esoterické kurzy a přednášky, vzdělávat se, cvičit jógu, správně dýchat, meditovat, vyvarovat se toho či onoho, dodržovat takové či onaké postupy nebo magické techniky – to jsou všechno ale jen podpůrné prostředky, které samy o sobě nic neznamenají. Ty mohou vaše vibrace zvýšit jen částečně a jen dočasně. Zdaleka ne tak, jak by si mnozí lidí přáli a jak se často domnívají, že se tak stane. Takto do „nebe“ vstoupit nelze. Je to podobné, jako když budete dodržovat všechna náboženská pravidla, chodit každou neděli do kostela, pravidelně se zpovídat, modlit a zbožně žít. Také to samo o sobě nestačí, pokud to budete dělat zvykově, mechanicky či dokonce vypočítavě proto, abyste se dostali do nebe a zvýšili tak svojí „duchovní kvalifikaci“. To je důvod, proč někteří, kteří se nikdy o duchovní život nezajímali, a dokonce ani nevěřili v Boha, přichází po smrti přímo do rajských světů, zatímco někteří další, kteří duchovním výzkumem strávili třeba celý život, končí těsně před branami ráje.
Na onom světě přebývá v astrálních šedých zónách mezi temnými světy a světy světla mnoho lidí, kteří se během života velmi usilovně snažili o duchovní pokrok, strávili nad ním nesmírně mnoho času, ale přitom zapomínali na lásku. Přečetli stovky moudrých knih a často jich i mnoho napsali, učili druhé, kázali a dosáhli na tomto poli velmi mnoha hlubokých poznatků a vědomostí v esoterických, okultních, duchovních či teologických a náboženských vědách a nyní jsou ve svém novém životě překvapeni, že se nenacházejí v ráji či v říších světla, jak předpokládali a jak se domnívali, že si zaslouží. Mnozí z nich jsou opravdu rozčarováni, zklamáni a hloubají nad tím, kde se stala chyba. Tito lidé nejsou nijak špatní a rozhodně ne zkažení. Většina z nich jsou skutečně vyspělí a zralí lidé – je ne prostě tolik, jak se domnívali, že „převyšují průměr“. Většina z nich své hledání pravdy myslí nanejvýš upřímně. Jen ho vzali za špatný konec a bloudí v kruhu omylů. Pokud se ještě trochu snaží, nezůstávají dlouho v těchto šedých zónách, ve kterých uvízli a brzy postupují do rajských světů. Někdo pochopí brzy své omyly, jiný filosofuje déle.
Někdy se říká, že poznání a víra je záruka dobrého života. Ale jaké poznání a jaká víra? Jsou takové, které jdou do šířky, které jdou do hloubky a také ty, které jdou jen do šířky, ale o kterých se lidé domnívají, že jsou velmi hluboké. Dobrý a správný je obojí druh poznání a víry. Ale jen to, co je hluboké dává skutečný život. Toto Ježíš krásně shrnul, když na otázku „co je pravda?“ odpověděl „Já jsem Pravda“ a „Nikdo nepřichází k Bohu, než skrze mě“. Neřekl to proto, že by se chtěl chlubit, ale proto, aby vám to hledání a filosofování ulehčil, protože pravda je ve skutečnosti velmi banální, neučené povahy. Je to doslova pravda pro děti – ne pro vědce a filosofy. Mnoho lidí hledá Boha po neskutečně složitých duchovních cestách, přitom děti a hloupí lidé jsou mu často blíže. Už to chápeš, jak je to možné? Ježíš zkrátka odstavil rozum na vedlejší kolej a vy jste udělali jen to, že jste ho znovu povýšili na hlavní věc. To je celý váš omyl.
Chceš snad říct, že duchovní poznání je zbytečné?
Vůbec ne. Je správné, ale skutky, poznáním, ani ničím jiným si nemůžete naklonit Boha, ani si nemůžete zvýšit své duchovní vibrace. O to se snažili lidé v každé době, církevně či nábožensky založení, i lidé nezávisle duchovně hledající, vyznávající alternativní, esoterické či okultní směry. Ve všech těchto hledáních se ale projevuje touha po Bohu – základní duchovní potřeba člověka. A to je samo o sobě velmi dobré, i když tito lidé kráčí po špatných cestách a bloudí. Ale pravda, to není nějaký velký efekt, který je vidět a kterým se můžete pochlubit, že jste ho dosáhli. Není nic jednoduššího než fakt, že pravda, kterou tito lidé tak usilovně hledají, je láska, oběť, kříž, odpuštění, smíření a porozumění. Je dobré tyto věci neodkládat, dokud je můžete realizovat ještě na Zemi. Poznání vám v tom může pomoci, ale samo nestačí. Na to je třeba jen vůle.
Jak dlouho lidé v šedých zónách průměrně zůstávají?
V této zóně člověk stráví v průměru několik desítek let měřeno pozemským časem, ale tato doba je samozřejmě velmi individuální. Nemám žádné přesné informace o tom, jaký je „průměr“ a není to ani důležité, protože jeden rok na Zemi se tu může zdát jako dvacet nebo sto let, protože když člověk cítí utrpení, čas plyne subjektivně mnohem pomaleji a jinak. Jaká doba mezitím uplyne na Zemi je zcela vedlejší. Někdo se z tohoto stavu dostane brzy a prohlédne, jinému to může trvat stovky let, je-li zatvrzelý. Zůstane tu tak dlouho, dokud si neprožije na vlastní kůži všechno zlé, co způsobil druhým a dokud to v sobě nezpracuje a nepoučí se z toho. Následky všech svých zlých činů a myšlenek se mu tu mohou zjevit i v trojrozměrné podobě a bude je muset prožívat jako skutečné sám na sobě. Bude si tu muset prožít přesně to, co způsobil druhým, protože ti (i když to budou jen démoni z jeho vlastní nakumulované negativní psychické energie) mu to zde vrátí podobným způsobem a budou ho trýznit tak dlouho, dokud se negativní energie neuvolní, dokud se stav svědomí nedá do rovnováhy, nevyrovná a dotyčný neotevře svoje srdce. (Výstižně byl na podobné téma natočen horor Pokoj 1408 – ke stažení zde. Zde je hezky ilustrováno jak se prolíná fyzická úroveň s astrální úrovní Země a druhou astrální rovinou.
Vlastní démoni, které si člověk během života vytváří svým myšlením a emocemi mu zůstávají skryti, ale po opuštění těla je uvidí tvoří v tvář. Setká se nimi jako rovný s rovným a uvidí v nich obraz sama sebe. Tyto démoni mohou mít jakoukoliv podobu, věcí, zvířat nebo lidí. Ale často právě lidí, kterým dotyčný nějak ublížil. Ty se mu pak jako přeludy zjevují a neustále jej trýzní, psychicky nebo i fyzicky. Člověk zde přichází do konfrontace sám se sebou. Pokud své svědomí, coby svoji duchovní složku během života ignoroval a potlačoval, nahromadil tak určitou negativní energii, která se tu sama od sebe, chtě nechtě, nezávisle na něčí vůli vybijí. Tady ji prostě potlačit a ignorovat nelze. Duše nechráněná fyzickým tělem je proti nim zcela bezbranná. Člověk se tu musí poprat sám se sebou. Není tu nikdo jiný. Nikdo mu nic nevrací, nikdo ho netrestá. Bůh, ani a dokonce ani ti, kterým ublížil nebo které podvedl. Je to zcela samovolný, automatický proces, jako kterýkoli jiný přírodní děj.
Ale jak, když jsou to jen přeludy?
Na onom světě, na této úrovni není mezi přeludy a realitou rozdíl. Jsou fyzicky, akusticky a hmatatelně totožné. Nerozeznatelné od originálu. Akorát že si dělají co chtějí, svého autora neslyší a neposlouchají. Mohou se mu vysmívat, mlátit ho, škrtit, nadávat mu, cokoliv. (Na toto téma byl natočen např. film Hráči se smrtí – ke stažení zde). Představ si nějakou hodnou dívku, které si během života nějak velmi ublížil. V očistci se pak setkáš s jejím démonem, který sis svým činem k ní vytvořil a z hodné nenápadné dívky se stane dívka, které tě bude nelítostně šikanovat. Její tvář třeba zůstane, ale ona nebude ona, ale ty sám. A není odsud úniku, nikam se před ní neschováš. Slabá křehká dívka tady bude mít takovou sílu, proti které nic nezmůžeš. Věř mi, že jestliže ještě během života v těle není lehké se těchto démonů zbavit, po smrti je to ještě mnohem těžší.
Ty mě děsíš…
Proč? Jestliže žiješ dobrý život, nikomu neubližuješ, nikoho nepodvádíš, neklameš, žádné takové démony si nevytváříš a když, tak jen nějaké malé. Pak může průchod očistcem trvat je krátce a žádné velké trable ti nezpůsobí anebo dokonce se mu vyhneš úplně a jdeš rovnou, jak se lidově říká, do nebe. Snaž se být vždy připraven a pokud je to možné, nechovat v sobě žádné negativní emoce, které tyto formy vytváří. Žij upřímným, čestným a neobojetným životem, žij v míru s každým a s každým komu jsi nějak ublížil nebo způsobil nějakou křivdu se snaž usmířit a vyrovnat. Takové věci nikdy neodkládej na poslední chvíli. Láska, odpuštění a usmíření všechny takové temné emocionální formy hned rozpustí. Dokud ti ten, komu jsi ublížil neodpustí, nezmizí.
Náboženství učí, že po smrti je soud…
Ano, ale ne že předstoupíš před nějaký soudní tribunál nebo před starce sedícího na trůně. Jak jsem řekl, je to automatický systém. Bůh nejenže nikoho nesoudí, ale ani neodsuzuje. Není tu nikdo, kdo by posoudil tvoje „zásluhy“ nebo bral v úvahu nějaké „polehčující okolnosti“. Pokud si někdo myslí, že ten a ten sice spáchal těžký zločin, ale nemůže zato tak docela, není to jen jeho vina, má spousty polehčujících okolností, Bůh to jistě tak neposoudí a odpustí mu apod., tak to je pošetilé. To nikdo nebude posuzovat. Každý je automaticky přitažen do světa kam patří. Pokud tu soudy existují, tak jen symbolicky, demonstrativně a mají duši přivést k zamyšlení. V Bibli se píše: „jednej s druhým tak, jak chceš, aby on jednal s tebou“. – To je asi ten nejlepší způsob, jak potom nebýt nemile překvapen. Nechceš být podváděn? Nepodváděj. Nechceš být okrádán? Neokrádej. Nechceš být sledován? Nesleduj. Chceš být osloven? Oslov jako první. Nechceš být přehlížen? Nikoho nepřehlížej. Chceš brát? Dávej jako první a nečekej „až si to druhý zaslouží“. Je to si sice hrozně těžké, ale zároveň velmi jednoduché pravidlo a jediná cesta. – Milovat druhého více, než sebe, to je pak vrchol. Zaplést se do osidel zla a podlehnout mu je velmi snadné. Nejde ale jen o tom nezaplést se, je třeba konat dobro.
A také že po smrti přijde člověk do nebe nebo do pekla…
To je velice zjednodušené. Mnoho věřících si představuje, že před svým narozením neexistovali, že byly stvořeni až v okamžiku narození a že tento život je jediným a že po něm přijdou do pekla a do nebe a tím to všechno skončí. Nebo, že po smrti spatří Boha. Každý byl ale stvořen dávno před tímto životem a ani to, kam přijde po smrti není rozhodně konečná vývojová fáze. Onen svět není jen peklo nebo nebe, ale jen přechodný svět. Skutečné nebe je duchovní svět, který je výše. Pozemský život je jen malým střípkem s celé obrovské mozaiky vašeho skutečného života. Nic jím nezačíná a ani nekončí.